NĚMECKÉ RADOSTI I STRASTI
Spousta lidí má Německo za nudnou zemi nudných lidí a nudné kuchyně. Snad jen auta, víno a fotbal jsou ochotni vzít na milost. Ale ono je to ošklivě zkreslené faktem, že většinou touhle zemí prosvištíme po dálnicích a bereme ji pouze jako tranzitní nutnost. Já vím, svádí to - šlápnout na plyn a uhánět kupředu. Zkuste ale opustit tu fantastickou pavučinu autostrád. Objevíte malebná středověká městečka, nekonečné lesy, romantické řeky.
I proto jsem si pro cestu po svých vinařích přibral do auta kolo. Čtvrteční ranní Prahou jsem proskákal, bez přerušení uháněl k západu a brzy odpoledne si vytáhnul Michaela Wolfa od autobusu ochutnávačů. Rychlá ládovačka (vín), nafasovaná láhev ryzlinku PUR (bez zbytkového cukru) k ochutnání a potřebná láhev vychlazené vody. Ještě kousek po dálnici kolem Rammsteinu a pak už lesy táhnoucí se až k Mosele.
Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že zaběhnu na hodinku do vinotéky v Bernkastel-Kues, ale nějak se mi nechtělo spěchat a pod tlakem ochutnávat. Na zahradě ubytování v malebné vesničce Veldenz jsem se vyvalil s poslední knížkou od Jáchyma Topola, popíjel příjemný rivaner a užíval si pohodu.
Pátek byl rozdělen do dvou bloků - cyklistického a vinného. Když ale jedete kolem Mosely, oba tyto bloky dříve či později začnou splývat. Kolem řeky jsem klidně klouzal kamsi k Mehringu, pak si trochu zašplhal do kopců, nacvakal fotky, prohlédl římskou vilu, vložil pivo, přes jednu ryzlinkovou zastávku vcelku bez bolesti dojel do bydlení a mohl napsat Stefanu Justenovi do Meulenhofu, že jsem připraven. "Čekám Tě, přijeď."
Při troše mladické a velmi neněmecké nerozvážnosti by mohl být mým otcem, ale z nějakého důvodu si mě oblíbil a mé návštěvy tady nikdy nejsou krátké. Tahá jednu láhev za druhou a pětadvacítky musím jen chválit. Jsou lehké, svěží, minerální - taková moselská klasika. Je znát, že Stefan má z těch vín radost.
"Devon Schiefer pořád kvasí. Co mám dělat? Tlačit na něj nebudu," krčí rameny vinař. Už pár let vyhrožuje, že je v důchodovém věku a chce trochu brzdit. Ono mu to ale nedá a pochybuji, že se bude nějak ulívat. Čekali byste přestřelku, kdy po sobě budeme házet slámou, bylinkami, medem nebo petrolejem? Ne. Ani jeden na to nejsme. Spíš nám jde o harmonii, celkový pocit.
Postupně se dostáváme ke špíčkům ze starších ročníků. "Tohle by tě mohlo zajímat," řekne a vyrovná přede mě baterii sedmnáctek. To je síla Mosely - tyhle vertikální vhledy. Máte sice jen jednu odrůdu, vlastně jedinou trať, ale nuance jsou fantastické. Zkouším i náhradníka za ZERO 2016. "Mohl bych ti nalahvovat nějakých 200 lahví," nabízí Stefan. Nevidím ale smysl v nulovém cukru při 13% alkoholu. Prostě nebude...
"Vůbec teď nedokážu říct, co letos bude. Když nezaprší, možná nesklidíme vůbec nic. Mladé výsadby zajdou, to je jasné." Tím začal poněkud depresivní blok naší konverzace. Stefan je hodně rozladěný z toho, kam se Německo ubírá. "Je to ode zdi ke zdi. Buď jenom ekonomika, nebo jenom ekologie. Ale jedno bez druhého existovat nemůže." Utěšuju ho, že u nás vede Ministerstvo ŽP strana jménem Motoristé. Nezbývá nám než se napít. Vína bude zapotřebí pořád. Víc a víc...
Mosela byla krásná. Místy je to lehce přeplněné, ale člověk může vždycky odskočit někam mimo davy. V sobotu chvíli přemýšlím, jestli nenechat ubytování propadnou a nepokračovat rovnou domů. Ale v Randersackeru nakonec sedám na kolo a pouštím se proti Mohanu dolů k malebnému Ochsenfurtu. Tělo spolupracuje a já si užívám krásnou krajinu. Po návratu se vyráchám v řece, dám si sylván ve vinárně a mířím k Schenkům. Šrumec. Střetli se tu penzisté a rozlučka se svobodou. Nechám si nalít sklenku a mizím z davu pozdravit rodiče. "Naštěstí museli na autobus," hlásí Thomas překvapivě brzy. Sedáme na kola a vedeni manželkou Caroline svištíme do restaurace.
Thomas je vlastně hodně podobný Stefanu Justenovi. Přemýšlí o každém aspektu svojí práce, ale přitom není zahleděný do svého světa. Malá dcerka Maria se batolí kolem a my probíráme, co se děje ve vinném světě. Před pěti lety se na nejslavnější trati Sonnenstuhl nesehnal vinohrad ani do pronájmu. "Teď by mi to nechali jenom za údržbu. Ale když spočítám náklady, tak je to sebevražda. Nemám klientelu na dražší vína." Zanadáváme si na hloupou politiku protěžování dealkoholizovaných vín a popřejeme si navzájem, že to nějak překopeme.
Thomas má konečně zase Sylván Sonenstuhl. Je to prémiovka a taky se tak choval (ten sylván, ne Thomas). Kvasil, kvasil, nenechal si do toho mluvit a Thomas (právě jako Stefan) ho respektoval. Je to úplně jiný svět. Tihle vinaři vína neznásilňují, nevtloukají je do připravených forem. Je to neekonomické, jistě, ale zároveň to je krásné. Cožpak chceme pít každý rok stejné víno, pořád dokola? Prostě si počkáme, co daný rok přinesl. Budiž blahoslavena, pomalosti...
Zpět na začátek. Nepodceňujte Německo. Je krásné a stojí za to jej objevovat. Němci jsou občas Němci, jistě, ale i my Češi jsme občas Češi, že...?