TO TOSKÁNSKO, TA UMBRIE...
Ech ty toskánské západy slunce. Ty jsou srovnatelné snad jen s těmi umbrijskými. Během jednoho týdne jsem si užil obou variant. V prvním případě vystínované kopečky naježené kopími cypřišů, v případě druhém hrdé Orvieto na tufovém ostrohu. A k tomu italskou pohostinnost, nepředvídatelnost, pitoreskno, historii, pohodu. Ano, ještě kormidlování skupiny vínomilců, spousta řízení a ládování kartonů s vínem do zbědovaného vozítka.
V Proseccu jsem teď snad každý měsíc - blíží se léto. Zatímco mi Gianluca Frassinelli chystal vína, čutnul jsem si fotbálek s jeho synkem, vysvětlil mu, kdo by Paolo Nedvěd a pochválil Del Piera (chlapec fandí Juventusu). Kradl jsem jim sobotní odpoledne a nechtěl je zdržovat, byť na sklenku bublin by po deseti hodinách na cestě chuť byla. Nespěchavá cesta mimo dálnice na Ravennu, podezřelý motel u silnice a odpovídající mizérie k večeři. Hlad byl nicméně ukojen stejně jako potřeba spánku.
V neděli mě přivítalo Podere Montale. Bazén ještě lehce řezavý, počasí takové české, ale večery ryze toskánské. Stůl plný dobrot, velmi neformální ochutnávka se slečnou Franceskou ("Muj tata je from Radotín. I am pul Češka.") a neomrzující zírání na západ slunce z terasy vinařství. Kdo byste přemýšleli o vytuněné dovolené s plným servisem, doporučuji tohle místo.
Klášter Sant´Antimo je montalcinská nutnost. Už jsem tu byl snad dvacetkrát, ale pokaždé si mě stáhne k sobě. Boží místo. Montalcino je zase toskánská nutnost, byť je tu spousta milejších městeček. K obědu jsem si líznul zmrzlinu a hnal skupinu do Castelli Martinozzi. Čekal jsem rychlovku sotva na hodinu. Nakonec jsme strávili prohlídkou toho neokázalého, historií prodchnutého místa skoro celé odpoledne. Sedět v cypřišovém hájilemovaném pozůstatky etruské cesty a popíjet Brunello - tak vypadá dolce vita.
Je to k zamyšlení. Jezdím sem patnáct let, ale až potřeba zabavení jiných lidí mě donutila zajít do caseificia - sýrárny. Přitom pecorino z Pienzy miluju. Další fajnová hodinka a rozšíření obzorů. Sangiovese je odrůda z nejmilejších, ale po celodenním trmácení není nad aperitivo v podobě Prosecca.
Pitigliano, Abbazia San Salvatore, Seggiano, Pienza, Campiglia d´Orcia - nejsou to honosná místa, ale všechno je to prostoupené historií. Etruskové, Římani, Langobardi, židovská diaspora, risorgimento. Nepamatuju se, že bych někdy s Italy řešil politiku. Kašlou na to. Už toho zažili tolik. Možná i proto ten jejich velmi pružný přístup k válkám.
O něco těžší jsem se vydal do Umbrie. Je fajn, že na sebe moji vinaři nežárlí. "Jasně, vína z jihu si nech poslat k nám, žádný problém," ujistil mě Pietro z Vitalongy. Campari spritz na břehu Lago di Trasimeno, procházka městečkem Castiglione di Trasimeno, skvostný výhled na jezero z pevnosti a přejezd do místa mého srdce - Ficulle, Tenuta Vitalonga.
Problém v organizování cesty tkví v tom, že nepříjemnosti, nad kterými byste sami mávli rukou, Vás činí vnitřně zodpovědnými. Sluncesvit, prašné cesty, auto - skupina se těšila na bazén. Leč ten mi svou barvou i konzistencí tekutiny vrátil vzpomínku na operní pěvkyni Salsa Verde z Tajemného Hradu v Karpatech. Kutiví Češi, bazénový to lid, se sice ihned vrhli do práce, ale pomoci nebylo.
Večer ve vinařství nicméně zahnal chmury. Aperitivo mezi jasmíny, rozmarýnou a žlutými vítečníky (ano, měkké I - vygůgleno!), pak skvělá degustační večeře v pohodové atmosféře, cesta do domečku - to je moje Itálie. Trochu jsem si drbal hlavu, že v objednávce nemám chardonnay 2025 - příště vezmu! Na Podrybnickém chutnání Vám vína představí Pietro Marravalle.
Už sem jezdím dlouho. Je to poznat při pohybu městečkem. U baru se potkám s Andreou, Pietrovým bráškou, kavárnice na mě mává stejně jako její mamma od zmrzliny - tady jsme synkovi před spoustou let kupovali první zmrzku. Jahodovou. Spadla mu hned na zem... Starosta Gigi pokyne z projíždějícího auta a s Giorgou se dohodnu, že na večer dodá pizzu. Vitalonga je moje Itálie v Itálii.
Orvieto. Pokolikáté už? A zase ten efekt průvodcovství, byť neplaceného a neprofesionálního. Poprvé jsem vymetl obě slavné studně - Pozzo San Patrizio i Pozzo della Cave. Jak tohle dokázali?! Jinak jsem se držel stranou turistického šumu a prolézal uličkami starého města. "Krakonoš! Odkud asi jde?" - "Z Česka! Jsem z Turnova. Václav." Zarostlý chlapík s holí, fenkou a odřezky pneumatik místo podrážek se nechal pozvat na kafe a vyprávěl, jak už přes rok štráduje Evropou. Obdiv...
Poslední den jsem se odstřihl, věnoval se skvělému Savianovu románu Zuřivý polibek o neapolském podsvětí a trochu i učení nenaučitelné divadelní role. A tetrisu. Nebylo to jen o (už tak komplikovaném) úkolu narvat všechno to víno do auta. K čemu je plný vůz, když s ním ten příšerný šotolinový krpál nevyjedete, že? Ale zdařilo se, byť jsem jednou rukou musel držet komín kartonů, kymácejících se na předním sedadle.
Poslední večer, poslední magický západ slunce. A dlouuuhá cesta zpět. Rakušáci měli tu slušnost, že mě nezvážili, audiokniha od Terryho Pratchetta bavila, hokejky utrpěli výhru nad Slováky, radar v Kuřimi si připsal zářez (to nebyla rychlost, to byla hybnost!) a skoro jako lusknutím prsty jsem byl doma.