UHOŠTĚN V RAKOUSKU
Mám za sebou povedený Ausflug do Rakous. Natahoval jsem cestu na samu mez, neboť až na čtvrtek měl Josef Fritz naplánované lahvování. Potřeboval jsem nový ročník jeho vína Fritzi, Reichardtova sekce vykazovala značné mezery a den před odjezdem jsem vylifroval poslední Blauensteinerův Essenthal.
Lockdowny mají své výhody - Vídní jsem projel jako nůž máslem. Den po dvanáctihodninovém rozvozu bylo jakékoli ulehčení milé. Werner Reichardt mi umělecky zašoupnul celou paletu do auta, jež si zarputile přikleklo. Zabouchnul jsem dveře a chystal se vyjet ze dvora. "Kam jedeš? Ještě tu máš jednu," zastavil mě vinař. Ve svém svatém nadšení nad výjezdem jsem se nechal unést a objednal skutku velkoryse.
"Bez ochutnání veltlínu a vlašáku neodjedu," dal jsem si ultimátum. Dvě sklenky, žebřík a sestup do sklepa. Sotva jsme si natočili veltlín, zjevila se manželka. To ony dělávají. Moc jsem jim nerozuměl, ale moje předchozí ultimátum znělo v porovnání s Claudiiným tónem velmi neultimativně. Inu, můžeme si za to sami - po těch letech ví, že občas se nám tyhle sklepní seance poněkud vymknou. "Deset minut," slíbil Werner a omluvně na mě mrknul.
Veltlín i vlašák v tuhle chvíli působí poměrně macatě. V Burgenlandu neměli takové problémy s deštěm a vína trochu připomínají ročník 2019. Nad vlašákem jsem se pozastavil, ale jakmile vinař trochu odtočil, už to bylo v pořádku. Reichardtovská klasika v obou případech. Dobře rozpoznatelná vína, kyselina se zdá být nižší než loni, alkohol lehce výš. Dvacítky se mi asi líbily víc, ale ještě je čas. Prvním nalahvovaným vínem ročníku 2021 je žlutý muškát. Ten se mi líbí velice; je šťavnatý, příjemnější na pití než ten loňský.
Poldiho Blauensteinera jsem našel ve sklepě, asistovala mu dvaaosmdesátiletá a stále křepká maminka. "Před pár dny jsme sklidili poslední partii sauvignonu a mülleru pro výběr z hroznů, teď to poprvé stáčím z kalů," vysvětloval mi, zatímco běhal s hadicemi a střídavě zapínal a vypínal čerpadlo.
"Tak čím začneme? Ochutnávkou z tanků, večeří nebo plněním auta?" Shodli jsme se na nutnosti stabilizace jídlem a odfrčeli domů. Manželka Gerlinde je snad ještě rychlejší než Poldi. "Spát budeš tady. Poldi, máš ten kompresor? Dáš si prosciutto? Sýr? Okurky...?" - "Ne! Ne! Já se vyspím ve sklípku. Spacák mám." - "V žádném případě. Připravím ti peřiny." Tohle mě vyděsilo. Traumatizuje mě i společné stravování. "Ale já bych opravdu radši..." - "Tak kde máš ten kompresor? Nafoukni mu matraci, já připravím jídlo." S tupou odevzdaností jsem vzdal protesty. "Jak s ní můžeš žít? Já bych byl v tom sklepě pořád," utrousil jsem k vinařovi, načež se ozvalo "Já to slyšela!" Poldi se jen chechtal.
Jedenadvacítky z tanku mě nadchnuly. Naprostá paráda. I Poldi, který se často nechlubí, vypadal hodně spokojeně. Ani jsem nepotřeboval slyšet, co zrovna ochutnáváme. Všechno bylo perfektně čitelné - Wilbling, Essenthal, Fumberg, sauvignon... Čistá, vyladěná vína. Ohromně se těším, až přijdou na jaře do láhve.
Po hodince sklepní euforie vyhmátnul vinař z archivu Veltlín Rassing 2011 a jednu láhev bez etikety. "To bylo jedno z mých prvních vín, müller 1983. Sám jsem na něj zvedavý. Jdeme popít!" A tak jsme popíjeli. Postupně došlo i na obligátní pálenku, sled kafí a na závěr i whisky. Když jsem ulehal, bylo mi úplně jedno, že spím u někoho v obýváku.
Ráno bylo překvapivě bezbolestné a takřka jiskřivé. Naložili jsme vína do auta a já se vydal do nedalekého Zaussenbergu. U Fritzů postávala parta brigádníků, každý v ruce chleba. je vtipné, jak se vinaři dokáží převtělovat. O den dříve pózoval Josef Fritz s manželkou na zámku při vyhlašování nejulepších vín Rakouska, teď tu pobíhali ve špinavých džínách a chystali velké lahvování. Nádavkem k objednávce jsem vyfasoval magnumku Privatu a se značně přetíženým autem se vydal za prozaičtějším životem.