VYŠŠÍ MOC, DĚJINY A VÍNO
Člověk má tendenci nadávat na aktuální nařízení shora. Unie nám přikazuje, kolik kde smíme sázet a jak se to může jmenovat. Pravidla denominací (třeba VOC Znojmo) zase určují jaké odrůdy jak zpracovávat. Moudří nám hloupým říkají, že máme pít zodpovědně. Obvyklý dovětek zní: To dřív nebývalo. Inu bývalo a v horším...
Římští potentáti vydávali podle potřeby edikty přikazující, omezující i zapovídající vysazování vinic. A dolní sazby pro tresty spojené s vínem začínaly useknutím ruky. Udělování práv na výsadbu či prodej bylo mocnější pákou při expanzi nežli hrubá síla legií. Zlobíš? Nezasadíš, nesklidíš, neprodáš, vyfasuješ otrocký cejch a v nejlepším si zazápasíš v aréně.
Tuhle strategii od nich převzali i středověcí vladaři. Víno bylo komoditou srovnatelnou s ropným vrtem. Ovšem ten vrt nebyl nikdy tak docela Váš. Když burgundský vévoda nařídil vyklučit plodnou ale druhořadou odrůdu gamay a nahradit ji pinotem, vyvolalo to v téhle svatyni vinného světa málem revoluci. Jaká nesmyslná zvůle moci! A kdeže jsou dnes nejdražší vinice světa...? Zpětný pohled činí z mnohá drakonických opatření vizionářkou prozřetelnost.
Stejný příběh si prožil i ryzlink. Do 18. století byl na Mosele i v Rheingau jen okrajovou odrůdou. Panstvo na zámcích ovšem pro svou reprezentaci vyžadovalo něco onačejšího. A tak přišla nařízení - nic než ryzlink! Nikoho nezajímaly nářky vinařů, že tahle odrůda málo plodí, je vrtkavá a složitá na pěstování. Hnusné, bezohledné, ale z dnešního pohledu geniální.
Každá jedna rostlina révy v dnešním vinohradu je příběhem diktátu shora. Mezi lety 1870 a 1930 se vinařství ocitlo vinou malého brouka na pokraji záhuby. Když vědci našli řešení, nelíbilo se nikomu. Jaké barbarství, roubovat naši skvělou evropskou révu na americké podnože! Co si asi vinaři brblali, když klučili vinohrady a nahrazovaly rostliny sazenicemi, o nichž nic nevěděli?!
Zběsilý člověk za Atlantikem kolem sebe metá cly podle toho, jak se zrovna vyspí. Jednou o tom bude natočená bizarní komedie. Tohle ale vinaři zažívali celý středověk. Francouzský král zvedl požadavek na anglický trůn, anglický král/královna na ten francouzský, Španěl se hrnul do Nizozemí, Rakušan zase do Španělska - to všechno provázelo neméně zběsilé uvalování cel. Víno bylo první na ráně. Vinař to mohl jen útrpně sledovat jako divák tenis.
Vinař má zasazeno, nikdo mu do ničeho nemluví, cla jsou u ledu, úrody byly dobré, sklepy jsou plné skvělého vína. Když už byly všechny možné překážky překonány - šup sem s válkou! Vojáci nemají tendenci platit ani znalecky válet víno po patře, chválit a plácat po ramenou. Vojáci lemtají. Literatura je toho plná. Němečtí oficíři drancující sklepy v Champagne, Američané drancující sklepy německých oficírů...
Ve zpětném pohledu je ta současná doba vlastně idylická. Nadáváme na cla, na dotace a subvence, byrokracii a kontroly, ale zase tak zle opravdu není. Jen zkrátka máme přístup k informacím a zatím jsme si vůči jejich nadbytku nevypěstovali náležitou odolnost. Až se tedy budete propadat do beznaděje nad stavem věcí (a nemusí jít nutně o víno či byrokracii), raději si dopřejte láhev něčeho dobrého. Dokud je...