4.6. PODRYBNICKÉ CHUTNÁNÍ - Velká degustační akce 200 vín, vinaři, pohoda

DĚJINY ZROZENÉ Z POPELA

 

Začátky a konce k sobě patří, nemohou bez sebe existovat. Odsud i fascinace oroborem - tvorem požírajícím sebe samého. Kde by bylo evropské vinařství bez Pompejí, bez fyloxery, otrav či zemětřesení? Ne, nehodlám se zabývat alternativní historií. Zajímají mě průšvihy, jež daly dynamiku pozitivnímu vývoji. Podobné téma jsem zpracovával v blogu "Omyl co motor pokroku". Tam šlo ovšem spíše o kuriozity. Nyní budeme řešit zásadnější události.

EVROPSKÉ DOZVUKY POMPEJÍ
Itálie si musela sáhnout na dno, aby mohla být vzkříšena a navrácena na pozici vinařské velmoci. Zatímco Francie se aktivně účastnila nejdůležitějších vinařských zvratů, Itálie spala. Spala prakticky už od roku 79, kdy důležitý vinařský přístav Pompeje pohřbil popel a láva z erupce Vesuvu. Probudila se až po 1800 letech.

Zánikem Pompejí ztrácí Řím absolutní kontrolu nad distribucí vína v západním středomoří. Jižní Francie je v rakci na tuhle událost osazována vínem, jež pak po řekách putuje na sever. Bez vína se totiž dobývá a korumpuje těžko. Postupně se z tranzitních tras stávají vinařské oblasti - Rhona, Loira, Saonna. Víno se šíří Evropou. I přes občasné snahy o navrácení těžiště pěstování révy do Itálie jde o nezvratný proces. Itálie se z exportní velmoci stává pouhým sebezásibotelem. Je odtržena od vývoje, hlavních trhů a hibernuje. Její vinohrady jsou na počátku 19. století skanzenem antického vinařství.

Jistě, tento vývoj byl logický, došlo by k němu zřejmě i bez ohledu na pompejskou katastrofu. Poskytl nicméně prostor pro prolomení monopolu a nastartování pěstování vinné révy ve Francii. Dost možná o několik století dříve, než by k tomu došlo přirozenou cestou.

ZEMĚ SE OTŘÁSLA - ZROD PORTSKÉHO
Do podobného ranku přírodních katastrof spadá i zemětřesení u Lisabonu. Roku 1755 zničily portugalskou metropoli otřesy a vlna tsunami. Ohromné škody bylo třeba kompenzovat. Kde na to vzít? Nově ustavený "premiér" Sebastiao de Carvalho našel opověď ve víně.

Portugalsko představovalo pro Británii alternativní zdroj vína při častých celních půtkách s Francií a bylo víceméně v pozici britského vazala. Pod britským diktátem produkovalo podprůměrná vína, jež si Britové následně upravovali dle své chuti. Carvalho zavedl přísný kvalitativní systém pro pěstování vín a přebral tak kontrolu nad zakládáním nových vinic i vývozem vína. Pěstitelé jsou motivování produkovat jakostní vína. Snižují výnosy, zavádějí moderní způsoby pěstování i zpracování. Cesta ke slávě Portského začíná u lisabonského zemětřesení.

OLOVO, KAM SE PODÍVÁŠ
Víno je dnes snad přístupným luxusem, ovšem po dlouhá staletí platilo za životní nutnost. Pili jej všichni - děti i starci, boháči i dělníci. Spotřeba na hlavu ve středověku je na dnešní poměry neskutečná. To s sebou ovšem neslo mnohá nebezpečí.

Až v roce 1696 odhalil Eberhardt Gockel, lékař z německého Ulmu, příčinnou souvislost mezi olovem a rozšířenými zdravotními problémy. Psychotické stavy, neplodnost či kolika trápily paradoxně především vyšší vrstvy. Ty si mohly dovolit olověné nádobí nebo trubkové rozvody vody v domácnostech. A také lahodné víno.

Už Římané a Egypťané používali na zjemnění svých vín sirup vařený v olověném kotli. Olovo působilo jako stabilizátor vína. Nadšení spekulátoři dnes dokonce tvrdí, že za úpadkem Říma a degenerací společnosti stála právě systematická intoxikace olovem. To je poněkud odvážné...

Po Gockelově objevu bylo ve Würtembersku přidávání olova do vín zakázáno pod trestem smrti. Ovšem analýzy starých vín ukazují, že ještě v 19. století obsahovala zvýšené množství olova. Co dobrého z toho povstalo? Světe div se - síra. Ale především vyšší kontrola a kontinuální snaha o co nejčistší vína bez zbytečných příměsí (viz blog "SÍRA VE VÍNĚ"). Mimochodem, slavná sklárna Riedel opustila definitivně olovnaté sklo až v roce 2015.

Ze stejného ranku je i notoricky známý případ rakouského glykolového skandálu. V historickém kontextu jde o anekdotu, neb za ním nezůstaly žádné oběti s výjimkou samotného viníka. Rakouské vinařství bylo sraženo na kolena. Díky tomu si ale mohlo dovolit zcela překopat svůj systém kontroly i klasifikace vín dávno před zbytkem světa. Výsledkem je výsadní postavení této vlastně miniaturní země na vinařské mapě světa.

BRUNELLOGATE
Dostáváme se k modelovému případu, který lze vztáhnout na mnohou slavnou vinařskou oblast. Počátkem 21. století se z montalcinského Brunella stává produkt vytvářený na zakázku amerických zákazníků. Stále temnější, hutnější, svalnatější a s výraznou stopou barikového sudu. Až do Brunellogate. V roce 2008 se provalilo, co mnozí tušili - místní sangiovese bylo zhusta doplňováno merlotem či víny z Apulie a Kalábrie, přestože Brunello musí být dle legislativy čisté sangiovese a pocházet jen z místních hroznů.

Bylo našlápnuto k dalšímu průšvihu. Ale jsme v Itálii. Pár vinařství na čas ztratilo status DOCG, ale žádné velké čistky se nekonaly. Z konzumentova pohledu šlo přesto o důležitý milník. Jak vím od svých vinařů, kontroly se podstatně zpřísnily. Brunellu se postupně vrátila jeho originální podoba - finesa, hloubka, elegance. Šťouravost novinářů přinesla ovoce. 

BROUK A HOUBA - CESTA KE KVALITĚ
Ve druhé polovině 19. století se zdálo, že vinařství je odsouzeno k zániku. Nesmírné plochy vinic byly decimovány nejprve peronosporou a následně pak larvami révokaze. Po dlouhém hledání se podařilo najít řešení. Nejprve bylo ale nutné vyklučit veškeré vinice a starou révu nahradit tou roubovanou na americké podnože. Zároveň tak nastala jedinečná příležitost vinice založit moderním způsobem.

Dnes mnozí pláčou, že se roubováním vytratila autentičnost původních odrůd. Těžko soudit. V každém případě došlo k veskrze pozitivnímu zvratu - Mnoho oblastí s kvalitní půdou a nižší kvalitou produkce se od révy odvrátilo a masová výroba vína byla přesměrována na tu kvalitativní.

SPÁLENÁ PŮDA
Francouzská láska k chemickému ošetřování polí a plodin dostala velký úder v 90. letech. Další a další studie přinášely svědectví o zcela mrtvé půdě na slavných vinicích, ale také o zdravotních problémech viničních pracovníků. Zatímco tehdy bylo biovinařství považováno za výstřelek a biodynamika rovnou výmysl šílenců, v posledních letech přestupují další a další velké vinařské domy v Bordeaux na alternativní cestu. Ta se tak pomalu stává standardem. Zatímco v Rakousku byla po glykolovém skandálu půda spálena jen virtuálně, tady muselo dojít k fyzické devastaci, aby se uvažování změnilo.

VOJÁK SOMMELIÉREM
Že politika k vínu nepatří? Ohó. Dynamika evropského vinařství nebyla určována ničím jiným nežli pnutím mezi producentskými zeměmi (Francie, Španělsko, Portugalsko) a spotřebitelskými velmocemi (Británie, Nizozemí). Kdykoli Francie uvalila vývozní cla na víno, Británie podpořila vinařství na Pyrenejském polostrově.

Stoletá válka, Třicetiletá válka, Válka o španělské dědictví - každá taková dějinná katastrofa formovala současnou podobu vinného světa. Příklad? U italského vinařského zmrtvýchvstání stála jména pevně spjatá s Risorgimentem - Garibaldi, Cavour, Vittore Emmanuele, Ricasoli. A jedním z motorů povstání proti rakouskému vlivu bylo navýšení cel na italská vína. Příklad ze současnosti? Obchodní války mezi Čínou a Austrálií, USA a EU, Čínou a Kanadou, Francií a Španělskem.

 

Víno je pevnou součástí historie lidstva. Můžeme si říkat, že u vína se o politice nemluví, ale to je jenom úzkost malého člověka. Řím by bez vína nebyl Římem. Každé Churchillovo rozhodnutí šlo ruku v ruce s douškem šampaňského, šachové partie konfliktů mezi mocnostmi doprovázely úvahy o tocích milovaného moku po evropských obchodních cestách. Stejně jako přírodní síly utvářely dnešní podobu vinné mapy světa, víno bylo pevnou součástí politických změn.

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení