SPOTŘEBNÍ DAŇ - ČEKÁNÍ NA MARXE
Karel Marx začínal svou velkou kariéru v německém Trevíru. Proč to zmiňuji? Protože se coby mladý novinář věnoval problematice spravedlivého ohodnocení moselských vinařů. Uspěl. Já jaksi z podstaty věci k socialismu netíhnu. Jde mi právě o to psaní. V současné debatě o zavedení spotřební daně na víno mi ze strany domácí vinařské reprezentace zoufale chybí rozumná argumentace, proč se ona daň mine účinkem.
Čtyři miliardy, tolik je odhadovaný přínos zavedení spotřební daně na tichá vína. Jakkoli si politici představují hladký průběh, já se nemohu zbavit skepse. Zatížení celního aparátu povede k tomu, že celníci budou místo cisteren černého vína z Balkánu řešit červené kolonky v systému, kde se někdo seknul o půl litru. Anebo přijmou další lidi. Buď tu budou daňové úniky, anebo přidané náklady na platy.
Při každém dovozu zažívám "radostné vzrušení". Povedlo se vinařovi zadat údaje správně? Souhlasí čísla šarží? A nemá nová šarže o 0,5% víc alkoholu? Může to znít banálně, ale když ale po 10 hodinách v autě vyložíte 200 kartonů a všechno naklapete do účetnictví, Vaše mentálno má tendenci k chybám. A chybu je třeba řešit, byť by šlo jen o jedinou láhev.
Co teprve vinaři! Srovnání s pivem nefunguje, věřte mi. Vinařství je specifické, těžko hledat podobně komplexní obor. Je to jako kdyby zemědělec pěstoval obilí, pak si ho mlel, z mouky pekl chléb a nakonec ho ještě prodával. Přidávat k už tak rozbujelé administrativě další nálož je nešťastné. I kdyby ti lidé měli sebelepší úmysl dělat to dobře, prioritou pro ně musí být dobrý produkt, nikoli vyplňování nekonečných hlášení.
Zdražení o oněch cca 20 korun na láhev je mylná hypotéza. Stejně jako uváděné prohlášení, že více budou postiženi velcí producenti vyrábějící levná vína. Ti mají svůj administrativní aparát, který se o formality postará. Realita malého vinaře je taková, že si všechno dělá sám. V tomto případě buď zadá řešení spotřební daně nějaké agentuře (další nárůst nákladů k oné dvacce), anebo si to bude flikovat sám a riskovat postihy.
Beatrice Gaudio mi říkala, že po ní chce zprostředkovatel 100 euro za doklad. Když si od ní vezmu 200 lahví, bude to nějakých 12 korun na láhev. Zatím to řeší využitím jakési výjimky pro malé podniky. Naklape hlášení do počítače, mně dá papíry, já ty papíry musím fyzicky mít a doma je pak poslat datovkou celníkům, kteří je předají na ústředí. Ústředí je zadá do jiného systému a pošle Italům. Nádhera. Thomas Schenk je mladý, chytrý chlap. Přesto mu trvalo měsíc, než se probrodil všemi náležitostmi. A dodnes mi při každém elektronickém hlášení posílá sprosté zprávy. A to v tom zatím nelítají peníze, protože spotřební daň na tiché víno je teď nulová.
Nevyplatí se to, tím jsem si jistý. Argumentace postižené strany se zasekla na tom, že víno za 140 korun bude neprodejné. Jistěže nebude. Mnohem přínosnější by ale byla podpora kvalitních vinařů tak, aby dotáhli svět a prodávali kvalitní víno. Průměrná cena vína v Rakousku je 3,5 eura za litr, což znamená zhruba 7 euro pro konzumenta. My máme třetinovou rozlohu vinic a zhruba stejný počet obyvatel. Konkurenční tlak tu není tak silný, tak proč by to nešlo u nás? Z vyšší ceny se vybere vyšší DPH, aniž by rostla administrativní zátěž.
Bohužel to tak nevidí ani zástupci samotných vinařů. K čemu je Vinařský fond? K čemu je Svaz vinařů? Kde jsou novodobí Marxové? Vše se odehrává v rámci zákulisních dohod. Už dnes vidí valná část veřejnosti vinaře jako pleticháře sponzorující lidoveckou kliku.
Snad jsem paranoidní, ale nastalé mlčení svádí k úvaze, že cílem bude zdanit dovoz a pro domácí produkci zajistit výjimku. Pokud se ale má domácí vinařská scéna posouvat, bylo by to Pyrrhovo vítězství. Tudy totiž cesta ke zlepšení nevede...