FIREMNÍ VÍNA - PREZENTUJTE SE KVALITOU

Kroužení po Evropě

Kruh je mi zákonem, nejsem člověkem přímek. Pouhé tam a zase zpět je příliš fádní, to přenechávám přímočarým. Pokud Německo, pak okruh po Německu, v případě Rakouska volím alespoň trojúhelník domov - Burgenland - Wagram, v ideálním případě doplněný ještě některou z mých moravských odběratelských bašt.

Po Podrybnickém chutnání se mé mentálno ocitlo na úrovni fyzického fondu, jenž zase odpovídal pracovní morálce - vše na nule. Takové situace obvykle řeším únikem. V podzimním běsnění by se čas na cestu do Francie hledal těžko, Piemont bylo třeba doplnit, v Proseccu proškolit zájemce o problematiku - no a nezastavit se cestou zpět v Rakousku by zavánělo anarchií.

LANGUEDOC
Cesta do Francie po sobotní dálnici příjemně ubíhala za asistence nevyrovnaného detektiva edinburské policie. Nevyjasněná úmrtí přibývala stejně jako najeté kilometry a se soumrakem jsem s genialitou sobě vlastní sjel z placených silnic na silnice, jež měly do silnic daleko. Cílem mělo být Cote Rotie na Rhoně, ovšem když se mi kolem desáté postavilo do cesty městečko Arbois v regionu Jura, vyvěsil jsem bílou vlajku a donesl ji do místního bárku. Oxidativní vin jaune a savagnin, červené trousseau - co víno, to překvapení. To ovšem platilo i o informaci, že sýry došly. Ve Francii! Kde jsou Žluté vesty, když o něco jde?! Ale po alkoholu se prý tloustne; čert vem jídlo.

Neděle. Na Rhoně jsem v poledne zaskočil do bárku a pod nádhernými vinicemi osázenými opěvovaným syrahem si dal sklenku druháku s průměrným kafem. Ani meteorologické spektakulárno se nekonalo, ale krajinářsky mám ten úsek od Lyonu na jihozápad rád. Má mýtná předsevzetí mi nezabránila dát 8 euro za fantastický most Millau nad údolím Tarnu a v šest večer bušil na dveře Chateau St. Jacques. "Tady máš klíče a v apartmá najdeš víno. Za chvíli dorazí Charlotte," instruoval mě boss Graham Nutter. Hned jsem v krásném gite zajel do nedávno nalahvovaného Domaine Rouge 2018.

Ochutnávku jsem si s domácími domluvil až na odpoledne. Abych nevyšel ze cviku, sedl jsem ráno do auta a vydal se na projížďku. Tohle mám rád. Čtyřicítkou se pohupovat po krajině, občas zaběhnout do vinohradu. Krásné městečko Minerve stojí na ostrohu uprostřed ohromného kaňonu. Stačí přivřít oči a vidíte tlupy neandrtálců, pravěké umělce čmárající do skal v gigantických jeskyních. Na dohled začínají Černé hory. Možná ta stísněnost vzniká podprahově z jejich názvu, ale těšil jsem se, až zase sjedu do otevřené krajiny.

"Jdeme na to?" přivítala mě Charlotte - Londýňanka, která sem utekla po univerzitě. Z brigádnice už se vyšvihla na pomocnici enologa Arnauda. "Bílé marsanne a roussanne jsme lisovali dohromady. Mají ještě více oživit Domaine Blanc a myslím, že to funguje." Když ochutnáváme temperamentní vermentino a macatý viognier, dává to zapojení lehčích vín smysl. Všechno je ještě na kvasinkách, ale už prokvašené dosucha.

Červená vína jsou jako z učebnice. Měkkoučký grenache, tříslovitý tvrdý mourvedre, kořenitý syrah. Právě syrah pro vlajkovou loď La Chapelle je už teď, zamlada, fantastický. "Pojď sem, tohle je pokus po vzoru Cote Rotie," ukázala mi Charlotte soudek, ve kterém k syrahu přidali trochu viognieru. Neskutečný rozdíl. Temnotu vystřídala elegance, finesa. Jsem hodně zvědavý, co s tím ještě udělá sud.

Enolog Arnaud pochází z Burgundska, ale pracoval i kousek odsud v Limoux. Moc milý chlapík. Má sem přinést další progres, vypilovat styl vinařství. Když se ho ale ptám na spontánní kvašení, hned ukazuje své hranice: "Ani náhodou! To už bych se nevyspal vůbec."

Ještě si ochutnávám bílé Domaine Blanc 2018, abych věděl, že až přijde na řadu, oceníte ho. "Pokud všechno klapne, budeme lahvovat i druhé bílé La Chapelle Blanc. Ještě to s Arnaudem musíme promyslet," inzeruje Charlotte. "Tak co - půjdeme nakládat?" Den končí. Už jen pizza, dopít zbytky a naplánovat přejezd do Itálie.

BARBARESCO
Do Piemontu mám několik variant a nakonec se u Aix-en-Provence stáčím na severovýchod a šplhám až do průsmyku Col de la Madelaine. Ve 2000 metrech pokrývá průsmyk rezavá tráva a já si připadám jako blecha pádící po mamutím hřbetu. Detektiv Helen Fieldsové má další případ a při tempu vražd hrozí Edinburgu vymření.

Livio Voghera z Barbaresca právě stáčí barberu z kvasnic. "Dáš si něco? Pojď, třeba skleničku favority. Salám? Tak si ukroj." Sotva si manželka všimne, že Livio se mnou sedí u stolu, přijdou se s nejmladším Lorenzem posadit k nám. Asi aby po dlouhé době viděli, jak tatínek vypadá.

"Letos je to dlouhá sklizeň, ještě dva dny potřebuju. Ale aspoň je na každé víno čas, nemusíme spěchat. U červených je to s množstvím mizerné, ale budou to dobrá vína," referuje. Každý utahaný svým způsobem popíjíme víno a sledujeme synka.

MONFERRATO
V Monferratském vinařství Gaudio byli všichni pomačkaní a unavení, ale tradičně pohostinní. "Bílá vína už prokvasila do sucha a u některých červených zrovna rozjíždíme malolaktickou fermentaci. Čuchni si," strčil mi enolog Matteo kyblík pod nos. Byly v něm kvasinky, které se postarají o přeměnu tvrdé jablečné kyseliny v měkčí mléčnou.

"Už jsi jedl bílé lanýže?" zeptala se mě vinařka Beatrice u láhve Barbaresca, kterou jí dal kolega vinař. "Je sezona - to prostě musíš!"

Přestože jsem se po desetihodinovém přesunu viděl spíše na osvědčený trojboj pivko-espresso-postel, těmhle lidem se těžko odolává. Zatímco ona se kdesi měnila z nádenice v dámu, její přítel mi ukazoval návrhy nových etiket, které sám navrhoval. Za dvacet minut už jsme složitě vybírali v osterii Saroc víno. "Moje pít nebudeme, tohle mi nechutná, tohle je moc barikové - prosím tě, vyber něco sám..."

Za tenhle večer jsem ztratil své bílolanýžové panictví a také pomýlenou představu, že lanýže znám. To, co se prodává v obchodech ve formě lanýžového oleje nebo různých past, je jiný, prefabrikovaný svět. Skutečný lanýž je jemnost sama. Ten rozdíl mi připomněl, co jsem naposledy zažil při koupi prosciutta z Lidlu.

Další den se Piemont rozsvítil. Vignale Monferrato se ještě ráno topilo v mlze, ale na obzoru svítily vrcholky Alp - spektakulární.

Zajel jsem si do nedalekého Casale Monferrato, města na břehu Pádu. S naivitou sobě vlastní jsem se vydal do zdejší pevnosti, kde sídlí oblastní enoteca. Touhu ochutnat si místní grignolina a ruché nebo freisy byla uzemněna zcela po italsku - zamčeno, nikde nikdo, přestože otevírací hodiny říkaly něco jiného.

Odpoledne jsem zaběhl zpět do vinařství Gaudio. Beatrice manipulovala s čerpadly. "Kde je Matteo?" rozhlížel jsem se. "Tady!" ozvalo se dutě z tanku a za chvíli už se soukal ven i mladý enolog. Než jsem stačil vytáhnout foťák, už byl venku. "Tak to ne. Koukej tam zalézt zpátky," nedal jsem se a donutil ho celý úkon zopakovat. Pro Vás!

Pak už jsme se se skleničkami vrhli na vína. Bílé Cortese je cuvée ze dvou hodně odlišných vín. Jedno víno lehoučké a rozvoněné, druhé na kvasinkách dodá tělo. "To první voní jako Weizenbier, co říkáš?" smála se Beatrice a už pokračovala k 500-litrovému novému sudu. "Tady mám část chardonnay. Sud chci používat na naše grignolino Monte Della Sala, ale nejdříve mu potřebuju sebrat ty výrazné třísloviny."

Vína vypadají parádně. Je skvělé ochutnávat barbery z různých partií. Moje milované grignolino Bricco Mondalino je přesně podle mého gusta. "Bude to dobrý ročník, tím jsem si jistá," posílá ujištění vinařka. "A na jaře určitě přijedu na Tvoji akci. Tentokrát si vyhradím trochu víc času..."

PROSECCO
Ráno jsem se přesunul do Prosecca, kam mě tentokrát nezavedla potřeba doplnění zásob. Mladý personál nového vinného baru z Litomyšle zatoužil po proškolení.

Vůbec, ale vůbec se mi nechtělo komunikovat - už to bylo dlouhé. Vytáhl jsem je na své oblíbené místo v části Cartizze a místo velkého řečnění je nechal nasávat atmosféru Prosecca u láhve vydolované z automatu. Pak ještě oblíbený bárek Alpino, láhev extra dry a nutné prosciutto. "Támhle je pizzerie, užijte si večer..."

Druhý den jsem po prohlídce vinohradů odlifroval skupinku do nedalekého Bassano del Grappa. Starý dřevěný most přes Brentu se rokonstruuje, ale to město je zkrátka krásné - zvláště v kombinaci s návštěvou muzea grappy Poli.

Ve vinařství Frassinelli nás čekala Roberta, protože vinař Gianluca zrovna nakládal použité kvasinky a vyplňoval příslušné dokumenty. "Jsme v Itálii," omlouvala ho Roberta. "Podle zákona je musíme schraňovat pro farmaceutický průmysl. je kolem toho navíc spousta papírování."

Když nepočítám důkladnou ochutnávku, největší zájem sklidila ukázka vázání provázku na frizzante. "Zrovna zítra mají přijít dvě paní, které na to najímáme. Jsou neuvěřitelné - každá uváže 300 lahví za hodinu."

Focení, objímání, focení a další loučení - prosecco zjevně stmeluje. Následně jsem se přes San Daniele (a proscitutto na doma) přesunul ke Klagenfurtu. Luc Callanach překvapivě vyřešil další případ. Na šest dní je deset vražd až dost.

BURGENLAND
Sobotní ranní návštěva u Reichardta byla vysloveně unavená. Naházeli jsme víno do auta, manželka Claudia mi naplnila hrnek kávou a Werner podal krátké hlášení. "Nová vína budou začátkem listopadu. Vlašák a chardonnay ještě kvasí, začneme muškátem jako vždycky."

Ačkoli se nula neodmocňuje, já se odmocněně cítil. Synkům jsem doma sdělil, že italské dobroty jsou zahrabané pod Reichardtovými kartony, aby měli motivaci něco vytahat. Za dvě hodiny mě čekala ochotnická svatba. Kruh se uzavřel.

 

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.