KARLÍKEM V TOVÁRNĚ NA ČOKOLÁDU
Kde jsou hranice mezi "nasycen", "přesycen", "neukojen"? Na veletrhu Prowein jsem letos absolvoval dva ze tří dní. Stihnul jsem toho hodně, možná málo, pravděpodobně až moc. Veden spíše instinkty vybíravého lovce, mnohé jsem nakonec pominul. Kýžené Abruzzo a jih Itálie mi protekly mezi prsty, zato mě zahřály syrahy z Austrálie, sauvignony z Loiry, rozněžnila Champagne, nadchly dvaadvacítky od mých vinařů, zděsila sekce dealkoholizovaných vín. Naučil jsem se používat elektrickou koloběžku, osvědčil schopnost zdrhat z diskoték a dal si nejdelší cestu z Německa.
Společensky značně unaven po divadelním (rozuměj ochotnickém) běsnění, vydal jsem se k Düsseldorfu až v neděli ráno. Předsevzetí, že si dám dealkoholizovaný den vzalo zasvé kdesi u Lipska. "Jseš na Proweinu?" napsala mi Beatrice Gaudio. Věděl jsem, že je zle. Odmítnout pozdravit by bylo neslušné, že. Namísto kýžené postele jsem tak večer zamířil do centra. Italové si nadšeně objednávali Schweinhaxe, načež na tu hroudu masa vyděšeně zírali a googlili si zelí. Na stole přistávaly sklenky místního Altbier. Tradičně za mě zatáhli pivo, načež vytyčili další cíl. Stejná příšerná několikapatrová diskotéka jako loni. Koupil jsem pár ginů s tonikem, rozdal je a zdekoval se.
I Němci jsou jen lidé. Jindy precizní Rheinbahn vyhlásily Streik, takže jsem se nazítří ráno naladil pěti kilometry ve slotě. Hodinka rozkoukávání, pak sázka na jistotu v rakouském pavilonu. Ujali se mě Poldi Blauensteiner a jeho syn Christoph. "Vypadá to na průšvih. Nejsou lidi," komentovali stav na place. Přejel jsem si "dvaadvacítky" a odsvištěl na stánek sklárny Spiegelau. Hrátky se sklenicemi mě nekonečně baví, zvláště když je v nich skvělé víno. Následoval výborný seminář o syrahu z jihozápadní Austrálie.
Namísto oběda jsem poprosil Gianluku Frassinelliho o prosecco a bystře odkvačil do Kalifornie ochutnat zinfandel. Tedy, odkvačil - každé takové kvačení znamená zhruba kilometrový přesun. Jenomže chutě jsou chutě a nejvíce bývá kýženo to, co je nejdál, že. Stefan Justen z moselského Meulehofu byl stále obsazen jinými lačnivci.
Od Jean-Marka Charpentiera jsem si před dvěma lety nechal poslat pár lahví šampaňského. Pak přišla uzávěra a já je popíjel při ládování vaty v podkroví - řemeslo s přesahem. "To jsi ty! Pamatujeme si tě podle jména - znělo nám to jako čokoláda." Skvělí lidé, nadšenci. A skvělá vína. Ze všech mých tužeb si tuhle splním asi nejdříve - Champagne. Hodinku jsme si povídali, odcházel jsem povznesen. Kruh došel uzavření zpátky ve Wagramu, tentokrát u Josefa Fritze. Jeho "dvaadvacítky" byly v lepší fázi než od Blauensteinera. To teď nic moc neznamená, všechno jsou to "sudové" vzorky. Ač se o tomhle ročníku tolik nemluví, podle mě přinese výtečně pitelná vína.
Utrmácen, uochutnáván, hladový. Představa ploužení se tupým předměstím byla nesnesitelná. Na elektrokoloběžkáře ve městech jsem vždy hleděl jako na škodnou. Tady jsem bez výčitek drapnul opuštěný stroj, stáhnul aplikaci a euforicky se rozsvištěl k večeři. S batůžkem na zádech jsem zhmotnil hrůznou vizi byvšího prezidenta Klause o aktivistovi. Jen místo salátu bylo prase.
Poslední den veletrhu obvykle nenabízí tolik seminářů. Povedlo se mi vyzobnout představení stylů Střední Loiry a další hrátky se sklem, tentokrát u Zwiesselu. To byly pozitivní zážitky. Čirá hrůza mě pak zalila v sekci World of Zero (viz foto). Nealkoholická vína se tváří jako sexy nápoj budoucnosti. Ochutnal jsem asi deset vzorků. Děs. Jako by diletant rozbil sochu, pak ji náhodně poslepoval dohromady a tvrdil, že jde o kubismus. O tom ale jinde.
Konečně jsem odchytil Stefana Justena a poctivě s ním projel budoucnost. Vína ročníku 2022 jsou většinou skvěle pitelná už teď - na červnovém chutnání se některá objeví. Po letech jsem si splnil úkol a ochutnal výborné assyrtiko z ostrova Santorini, poklábosil s vinařem z oblasti Montecucco. "Ty prodáváš Castelli Martinozzi? Federico je kamarád, často se vídáme." Hned mi vrazil ceník a pozval mě, ať se někdy zastavím. Pozdravili jsme se se Sergiem Germanem a jeho synem (výtečná šumivá Alta Langa).
Spousta stánků odpoledne zívala prázdnotou. Skvělá příležitost pro sběrače - návštěvníky vybavené velkými taškami. Ty plní opuštěnými láhvemi. Tahle doba je ale skvělá na delší rozhovory. Zapovídal (a zaochutnával) jsem se tak u příjemného chlapíka z rakouského Kamptalu. Také jsem měl příležitost přejet si ještě Blauensteinerova vína. Vydýchaná, najednou působila mnohem šťavnatěji, přístupněji.
Jezdím sem mimo jiné nasát trendy. Nealkoholická vína už jsem zmínil. Dalším jsou různé formy udržitelnosti, snižování uhlíkové stopy prostřednictvím lehčích lahví či alternativních obalů, nové odrůdy odolné vůči houbovým chorobám (PiWi). Mezi vinaři rezonovala jistá nespokojenost. Když dáte 5000 euro za stánek, další peníze za letenky a nehorázně předražený hotel, pak Vás nízká návštěvnost a nefungující doprava naštve. Spousta jich zvažuje přesun na pařížské Vinexpo, případně menší, lokální akce. Pro čumendaře, jímž jsem já, to byl opět parádní zážitek.
Cesta zpět se stala mou historicky nejdelší, když jsem díky požáru kamionu strávil v autě pěkných 18 hodin. Bylo to úmorné, leč díky zážitkům předchozích dní, svačině od Justenů a kafi od Schenků byl trip úspěšně završen.