2.10. PODRYBNICKÉ CHUTNÁNÍ - Velká degustační akce 150 vín, archiv, pohoda

BLOG VINNÝ: BARVY JIŽANSKÉHO PODZIMU

Čerstvě vylisované novello září jedovatou zelení, orvietská katedrála se bíle třpytí proti blankytné obloze, dokvášející barbera nechává na mých nesmyslných rtech smyslnou fialovou, křupnutí zlatavé franouzské bagety, hnědě žíhané espresso v kavárně, modře se třpytící moře u Janova a červené listí na svetru podzimních Alp. Obrázky z cesty na jih se mi stále dokola vracejí zpět.

Kudy z Litomyšle do Itálie? Přece přes Mladou Boleslav. Dohnaly mě vlastní sliby, liknavost přepravců i státní svátek. Ale, jak zpívá mistr Daniel Landa, "Touha je zázrak, kámo, zázrak". A já po jihu nejen toužil, já ho i potřeboval. Tedy - Vy ho přeci potřebujete.P_20211029_103354

Ve tři ráno jsem se kousek před Proseccem schoulil na pumpě do spacáku, abych se v devět mohl ulepený a oválený objevit ve vinařství Frassinelli coby reprezentant firmy Vína Chochola. "Musíš chvíli počkat, Václave. Superiore Brut Ti nakonec dám, ale musíme ho ještě naetiketovat," omlouval se šéf Gianluca. Vcelku jsem to kvitoval. Alespoň byl čas na zuby, cappucino a croissant. Italská chvíle se měří na hodiny...

"Sklidili jsme o dost míň, hlavně u červených vín. Prosecca se to ale tolik nedotklo. Pojď, ochutnáme z tanku," vyzvala mě Gianlucova sestra Roberta. "Je parádní," musel jsem konstatovat a sourozenci přitakali, "Líbí se nám víc než loňské. Krásně ovocité, plnější a s dobrou kyselinou."

Vína jsem rovnou z pásu házel do auta a v poledne vyrazil na Benátky. Chuť ani potřeba spěchu chyběly, takže jsem zvolil pomalejší trasu podél pobřeží. V rámci Green Deal (a pamětliv tučných pokut z minulosti) jsem ševelil osmdesátkou a kochal se. Zelená jízda skončila v Umbrii, kde mě krátká trasa nutila trápit motor z kopce na kopec. Nemohu nevzpomenout (tohle jsem chtěl vždycky někam napsat) retardéru umístěného ve dvacetiprocentním stoupání. Sotva jsem se přes něj přeplazil. Inu Itálie...

Za tmy jsem dorazil do Vitalongy. Ve vinařství jsem si od Gigi Marravalleho vyškemral láhev Terra di Confine na večer a při špagetách vychutnával starosvětskou atmosféru vilky ve vinici. A pak tupě spal.

Sobota měla být původně zasvěcena Montalcinu, ale stala se sanitárním dnem. "O víkendu odjíždíme na svátky. Pošleme Ti víno do Vitalongy. Do pátku ho tam máš. Spolehni se," napsal mi majitel vinařství Castelli Martinozzi těsně před mou cestou. Na tyhle sliby je tu vskutku spoleh - žádné víno nedorazilo. Inu Itálie...

P_20211031_121309Všechno zlé je k něčemu dobré. A tak jsem se sklouznul s kopce do Orvieta. To město na tufovém ostrohu mám rád. Navíc mě už dlouho zvali ze slavného vinařství Barberani, ať se k nim podívám. Ochutnávkárnu mají přímo proti katedrále. Vinná snídaně tak byla stylová. Cucal jsem skvělá vína, hrál si s majitelovým dalmatinětem a nasával slunce. Oblíbené Picci Caccia e Pepe (umbrijské těstoviny se sýrem) mě uvrhly do příjemného ospala a já si užíval pomalé šplouchání času.

Ve Vitalonze mě přivítal mladý Pietro Marravalle skvělou zprávou. "Zrovna jsem přijel z frantoie. Vylisovali nám nový olej." Ha! Novello je jedním z důvodů, proč jezdit na podzim do Itálie. "Bezva. Dej mi šest - ne, dvanáct lahví." Prochodil jsem si vinice a pak se svalil s neučtitelným románem od Chaima Cigana (Karol Sidon). Mimochodem - doporučuju. Je to taková variace na Foucoultovo kyvadlo od Umberta Eca..

"V neděli doraž včas - máme halloweenskou párty," lákala mě v týdnu Beatrice Gaudio. "Are You kidding me?" zněla odpověď stárnoucího šoféra. Představa popíjení s vinaři v baru byla sice lákavá, ale Halloween...? Osud to vyřešil za mě. "Spěchat nemusíš. Visím od rána na letišti v Berlíně, dorazím až o půlnoci," pípla mi v poledne od piemontské vinařky zpráva.

A tak jsem se cestou na severozápad v klidu zastavil v Pise, prošel se městem kolem řeky a pak zamířil i na nutnou návštěvu šikmé věže. Tam jsem pochopil vyprázdněnost ulic města - všichni byli u věže. Příšernost. Polovina davu zvedala nad hlavu mobil, druhá dělala legrační podpírání padajícího monumentu. Vydržel jsem pět minut a zmizel. Před tím jsem ovšem pochopitelně také vytrčil ruku s mobilem...

Úkol zněl jasně: "V deset přijď, ukážu ti vína z tanku". Tak jednoduché to nakonec nebylo. Prvním úkolem bylo naetiketovat a zabalit čerstvě nalahvovaná vína. Opět jsem se zařadil na konec linky, kde nebylo co zkazit. Beatrice Gaudio neustále odbíhala za zákazníky, a tak mi enolog Matteo vrazil po práci sklenku a šli jsme k tankům spolu. Bylo to oboustranně přínosné. Já se cvičil v italštině, on v angličtině. Paradoxně jsme tak, byvše slušnými lidmi, komunikovali každý jazykem, který neovládáme. O ochutnaném píšu výše.

Vinařka i nadále nestíhala. Mé životní expertno spočívá v balení vín do krabic. A tak jsem balil objednávky. "Za chvíli dorazí kamarádi - zajdeme pak na oběd. To se vyplnilo až kolem třetí. Už dopředu jsem tušil, co nastane - vinaři nebyli schopní vybrat víno. Jakmile se konečně dohodli, nastalo dvouhodinové hodování a tlachání a bylo to velemilé. Odpoledne přešlo ve večer. Ochutnávala se grignolina, dorazil místní sýrař s dobrotami, všichni se plácali po zádech a skončilo to pivkem v osterii.
P_20211101_180304

Poněkud tup jsem ráno v sedm opět osedlal koně. Navigace, tlačící mě dolů na pobřežní dálnici, opět zklamaně přepočítávala, abych si mohl blaženě vychutnávat fantastickou cestu přes Alpy a dolů na Gap, Briancon a dolů do Provence. Řeky, kaňony, jezera, vybarvené stromy, pole odkvetlé levandule. Francouzská bageta zalitá sytě zeleným italským novellem, kus sýra, hlt vína - dá se přestávka na odpočívadle strávit lépe?

Cesta se mi natáhla na jedenáct hodin, ale byl to zážitek vpravdě esenciální. V Chateau St. Jaques jsem zaparkoval kolem sedmé. Majitele vinařství, Grahama Nuttera, jsem našel v kuchyni. "Dej si sprchu a přijď se mnou povečeřet," instruoval mě.

Večery tu tenhle noblesní pán tráví sám a zjevně byl rád za společnost. Narodil se v Berlíně v roce 1945, jeho otec tam působil v britské rozvědce. Vyprávěl historky, zajímal se o život v komunistické zemi, povídání jsme zapíjeli skvělým novým Albas Rouge a pokusným bílým vínem.

Ráno jsem vyvenčil neunavitelného černého ovčáka s případným jménem Syrah a naložil objednané víno. Enolog Arnaud byl na dovolené doma v Burgundsku, takže ochutnávání z tanků nebylo na pořadu dne. Sednul jsem do auta, opět ignoroval dálniční tahy a vydal se na cestu s představou, že přespím v Burgundsku.

Jakési podivné bezčasí se mi usadilo za krkem. Za tmy jsem míjel Beaune. A nezastavil. Pak přišly Mylhůzy a pak německý Freiburg a mě pořád nic nenutilo skončit. A už tu byl Norimberk a hranice. "Projedu ještě Prahu, ať se nemusím pachtit v ranní špičce," řekl jsem si (to už jsem mluvil sám se sebou). Krize přišla až v Hradci Králové, ale nakonec jsem po 21 hodinách přistál doma akorát tak, abych synky pozdravil na cestě do škol. Z komatického spánku mě po dvou hodinách vytáhli celníci. Inu Česko...