FIREMNÍ VÍNA - PREZENTUJTE SE KVALITOU

Dobře v Monferratu

Do Itálie jsem se tentokrát vypravil se synkem. Jeho trojka z fyziky mě utvrdila v tom, že ho namísto blyštivé akademické dráhy a uznání čeká jen sprosté tahání kartonů jako jeho otce - uč se řemeslu, prevíte! A aby trest bolel, kola jsme přibrali. Za svou důmyslnou krutost jsem byl následně krutě vytrestán a vrátil se zpět co zpráskaný psík. O tom později.

Podrybnické chutnání svědčilo bílému Cortese i bublavé Malvasii z vinařství Gaudio a samozřejmě také proseccu. Piemontské Monferrato a Prosecco jsem proto potřeboval nutně navštívit. A když už člověk jede přes Rakousko, bylo by trestuhodné nepřihodit cestou na jih wagramského Blauensteinera a cestou na sever zase Reichardta v Burgenlandu.

V Monferratu panovaly poctivé čtyřicítky a to první logické a jediné učinitelné v brzkém popoledni by byl vskok do bazénu. Nicméně já jsem profesionál každým coulem a tím prvním učiněným bylo ochutnání vína s majitelem usedlosti. Zatímco se tedy synek cachtal, musel jsem rozehrát poněkud neupřímnou etudu na téma "To je ale příjemné víno".

DSCF4134

"Je organické," upozornil mě vinař hned při nalévání. A já pojal podezření. Nemám nic proti organičnu ani biu, to zase prrr, ale zkušenosti mě naučily, že jakmile někdo uvádí víno upozorňováním, nebývá to dobré. A zkušenosti se potvrdily. Ohromně milý člověk, tenhle Uwe, ale je znát, že vinařství má spíše jako koníčka. Acetonové tóny (lak na nehty) většinou vzniknou tak, že včas neošetříte nebo nevylisujete hrozny po sklizni a ony začnou nahnívat. Ale co - pěkně jsme si popovídali o zoufalé politice, dopili a já konečně vskočil.

Večer jsme si vyrazili na malou projížďku po okolních kopcích. Monferrato je úžasně koukavý kraj, baví mě mnohem víc než třeba Barolo. Pole, louky, vinice, lesy, milá městečka s bárky, kde lze průběžně doplňovat hladinu kofeinu i alkoholu. Dole v hloubce po tím vším ještě unikátní staré sklepy vykutané do skály, tzv. Infernot.

Ve Vignale Monferrato už mám hospůdky obšlápnuté, takže jsem večer zaskočil najisto do Osterie della Luna na zdejší skvělé pivo. Holky Beatrice s Francescou měly za sebou těžkou šichtu ve vinici, kam musí nastoupit kolem páté, aby vůbec něco udělaly. Byly usmažené, ospalé a pohybovaly se na ostré křivce: Po prvním pivu úleva, po druhém euforie, po třetím usínaly.

Itálii má UNESCO rádo. Kromě toho, že i samotné Monferrato patří do přírodního dědictví UNESCO,DSCF4146 na jednom zvláště ošklivém kopci tam je klášter a u něj Sacra de Crea, opět v UNESCO. Kopcova ošklivost je dána zejména faktem, že se na něj jede do kopce.

Jede se ale vinicemi s grignolinem, barberou nebo malvasií a kouká se a kochá se. Nahoře si dáte lahváče Morettiho, který najednou chutná jako skutečné pivo, dáte si espresso, dáte si zmrzku a víte, že Vás zase čeká bazén.

Večer jsme s chlapcem nakoupili salsiccie, kopec zeleniny a rozpálili gril. Francesca přinesla dvoulitrovku domácího grignolina - "To jsem sama šlapala!", Beatrice láhev cortese a zeleninu ze zahrady, dorazil i enolog Matteo.

A najednou je tu stará Itálie, bezčasí. Víno absolutně selské, ale v tuhle chvíli stokrát lepší než fantastické kreace za desítky euro. Povídali jsme si o tom, jaká je barbera mrcha víno, poslouchali staré italské vypalovačky a zabíjeli aktuální italské komáry. Vypalovačky zpomalovaly a kopírovaly stav utahaných vinařů. Zase je čekalo vstávání před pátou a úmorná dřina na vinici příznačně nazvané "Tra valle e cielo", tedy mezi nebem a zemí. "To protože musíš pořád lézt nahoru a dolů po kopci".

DSC_0240Ráno mi Uwe nabalil vzorky a kladl mi na srdce, ať určitě přemýšlím o spolupráci. Tohle je blbá součást téhle práce - odmítat. Poslední skok do vody a pak už jen nudná dálnice.

Nudná jen do okamžiku, než jsem před mýtnou branou zjistil, že má peněženka zůstala kdesi u Cremony na pumpě a nyní už má jiného majitele. Čímž se dostáváme k onomu trestu za trápení svého dítěte. A také se dostáváme ke konci radostna. Neboť pak už bylo jen trnutí, zdali mě neodchytí carabinieri nebo rakouská Polizei a zdali budeme mít dost nafty na cestu domů. Ale zvládli jsme to! V synkově peněžence nám zbylo ještě krásných 29 centů na příště.

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.