4.6. PODRYBNICKÉ CHUTNÁNÍ - Velká degustační akce 200 vín, vinaři, pohoda

ZA MNICHY K MONT VENTOUX

Ne, zkrátka ne. Dopoledne jsem se ještě vcelku elegantně klouzal krajinou kolem městečka Malaucene. Po bagetové polední přestávce mě neklidná mysl vyhnala na kolo znovu. Elegantní přesuny mezi klášterními vinohrady brzy vystřídalo sprosté pachtění, kdy každý rychlý skopec předznamenával o to bolestnější nakopec. Na nejvyšším bodě jsem měl po 60 kilometrech nastoupáno 1250 metrů. Na nejvyšším místě svého výletu spatřil brunátný a nechutný člověk kýžený vrchol Mont Ventoux. Vysoko nad sebou. Pořád mi chybělo 650 metrů. Výškových. Ještě si počkám.2931

Dobytí vrcholu je jen otázkou času. Teď je to na Vás. Jestli tam mám někdy vyjet, musím mít důvod přijet. A odteď sem budu přijíždět pro víno, jež Vy musíte nejdříve vypít. Ergo (nové vinařství nás učí latině) kupujte a pijte Via Caritatis, abych já mohl dobýt bájnou horu Mont Ventoux.

Když mě tohle vinařství oslovilo, zrovna jsem četl skvělou knihu Hugh Johnsona o historii vína. Vy už víte, že jde o jednu z mých úchylek. Opatství, mniši a jeptišky, první papežská vinice - tomu nešlo odolat. Navrch blízkost Avignonu, Provence, přímá spojnice na cestě mezi Piemontem a Languedokem. Vzorky bez chyby. A jako třešnička na dortu - opatství bylo dostavěno v roce mého narození!

Sotva jsem ucítil jaro, bylo třeba vyrazit na cestu. Nejdříve před Budějovice do Piemontu. Beatrice Gaudio konečně nalahvovala bílé Cortese. Zatímco se podrobovala povinnému kurzu pro manažery ("Strašná pitomost! Učí nás, jak používat hasicí přístroj..."), střihnul jsem si první letošní kilometry na kole po Monferratu.

Z tanku jsem ochutnal jen grignolino Bricco Mondalino a pár dalších vzorečků. Večer mě vyzvedla, že zajdeme na pizzu. "Najednou chtějí všichni grignolino, a já jim nemám co dát. Norsko, Švédsko, Austrálie - nevím, co se stalo," prudce gestikulovala, listovala v hudbě na telefonu, semtam strhla volant a já svíral madlo dveří. "Nedávno jsem zase nabourala," poznamenala zvesela. Pozitivem (kromě mého přežití) je, že slíbila účast na červnovém Podrybnické chutnání.

Snaživě přibalené řetězy (jedna z mých skvělých investic) zůstaly v tašce i během prosmýkávání se alspkými průsmyky. I ve 2000 mydlili lyžaři na Mont Genevre rozbředlý technický sníh. Tahle cesta je návyková, jezdil bych ji zas a znovu. Jen jsem zatím nechytil rozkvetlou levanduli. Tak mě prosím do léta vyprodejte, ať mám důvod.

Hned po příjezdu jsem zamířil do kláštera. Navigace mě zavedla k zadní bráně a já se pěšky motal po areálu. "Kde jsi?" pípla mi zpráva od Gabriela Tessiera, který se stará o světskou stránku vinné produkce v Abbaye du Barroux. "Asi tě vidím přes plot. Jak ses tam dostal? To je část vyhrazená pro rozjímání mnichů," smál se.

abbaye1Příjemný chlapík, který prošel diplomatickou službou na Blízkém východě. Nejdříve jsem si říkal, že je jen schopný marketér, ale postupně mi došlo, že nefrázuje - projektu Via Caritatis opravdu věří. Protáhl mě klášterem a hned jsme svištěli do vinic. "Támhle je otec Odon. Pojď, bude tě chtít vidět."

Otec Odon odstavil traktůrek. Chlapík zhruba stejně starý jako já, s brejličkami a samozřejmě i tonzurou. "Vymýšlím, jak nejlépe mechanicky odstraňovat plevele. Ve Francii jsou herbicidy zakázané." Sálalo z něj nadšení pro věc, když popisoval různé nástavce na pluhu. "Ne, Otec Odon neměl s vínem nic společného, ale po vstupu do kláštera tomu propadl. Pořád vymýšlí něco nového," směje se Gabriel. "Pojď, ukážu ti, kde byl nejstarší papežský vinohrad."

Když papež Klement V. přesídlil v roce 1309 do Avignonu, okolí městečka Malaucene si zamiloval. Nechal tu vystavět klášter a vysadit vinice. "Ještě před Chateaneuf-du-Pap!" Z kláštera zbyla jen kaple a pár zdí. Vinice je jen historickou rekonstrukcí. Ve spolupráci s místními vinaři se to tu snažíme vrátit zpět do tehdejší podoby." Jistě Vás zajímá, co jsem večeřel. Bagetu, sýr, salám a víno.

Sobotu jsem věnoval kolu a upocenému kochání se. Ten kraj je nádherný. Říční soutěsky, skály, neprostupné porosty garrigue, ovocné sady, olivové háje, vinice, malebná městečka. Zahrada! Vinohrady kolem obou klášterů jsou příkladně udržované, u ženského kláštera zahlédnu jeptišku s nůžkami. Potkávám spousty šlachovitých cyklistů a ve svém outfitu se vymykám. Je to taková ta cyklistika, kdy s vypjetím sil někam konečně dojedete, a pak Vám to zase nedá a musíte si ještě zajet. Krása na dřeň.

Původně plánovaná pořádná francouzská večeře troskotá na celkové lenosti. Spokojím se opět s včerejším menu doplněným prasáckými hranolky. Tělo bolí, ale je ta dobrá bolest.

V neděli byl čas na odškrtávání. Zaprvé Avignon. Několikrát jsem ho už minul. Bylo načase to změnit. Koupil jsem si vstupenku do neskutečného Palais du Pap a propadl se o pár století nazpět, kdy sádrokarton byl jen divokou vizí heretiků. Vyhlédnutá galerie měla zavřeno, tak jsem se dal na gastronomické umění. Rodinku jsem na dálku naštval fotkami krevet a kachních prsou, vše zapíjeno výborným bílým Vaqueyras.

Následoval přesun do neméně povinné destinace. Chateauneuf-du-Pap je klasické vinařské městečko. Tady je třeba zmínit ten zásadní rozdíl. Vína z Ventoux označuju za "větrná". Jde o podobné kupáže jako ze slavné apelace. Rozdíl dělá hlavně nadmořská výška. Ta dává ve 400 metrech lehkost, pitelnost, vibrantnost. Chateauneuf je zhruba v 50 metrech nad mořem, takže horké roky tu jsou cítit. Večeře byla ve znamení návratu na zem - pizza. No a víno, samozřejmě.

Pondělí - do práce! V devět jsem začal nakládat. Nejprve languedocké Chateau Saint Jacques, odkud mi do kláštera přišla paleta. "Hmm, nepotřebuješ kolo? Možná tu jedno zůstane," zeptal jsem se rozpačitě Gabriela, který právě přijel s dalším paleťákem. "Nepřetěžuješ to auto?" zeptal se a se zájmem mě sledoval. Před desátou bylo auto bezezbytku vyplněno a já svištěl zpocený do klášterního kostela.

Mše byla nádherná. Gregoriánské chorály se poněkud vymykají mojí zpěvní výbavě, takže byť vybaven texty, jen jsem poslouchal. Střídání duchovního a světského pokračovalo. Cvaknul jsem fakturu a Gabriel mi nahlásil. "Opat tě zve na oběd. Pojď, je to zážitek. Mají svátek, tak bude i víno." Před refektářem jsme se pozdravili s pár stážisty a pak už mě Gabriel strkal dál.mnisi5

Opat kláštera mi umyl ruce a já se cítil jako chlapeček u prvního přijímání. Všechno je to tak mile prosté, a přece! U jídla se nemluví, jen jeden z mnichů předčítá z bible a pak i něco z historie řádu. Otec Odon na mě přes stůl mrkne a usměje se nejistotě nováčka. Jídlo je prosté, ale skvělé - věta jak z románu. Po obědě jsme se ještě na chvíli zastavili a povídali si. Mnichy zajímalo, jak se u nás díváme na Ukrajinu. "Kolik hodin pojedeš?" zeptal se Gabriel. "Asi patnáct," zazíval jsem.

Bylo to patnáct hodin. Poslouchaný detektiv byl zoufale neschopný. Každou chvíli jsem utnul jeho nelogické postupy a přehrával si zážitky. Bylo to tak silné. Upřímnost, lidskost v dobrém smyslu slova, oddanost dobré věci. Via Caritatis se mi dostala pod kůži. Teď ji budu dostávat pod kůžu já Vám. Těšte se.

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení