5.11. ZIMNÍ PODRYBNICKÉ CHUTNÁNÍ - Nákupní degustační akce - rezervujte si místa

VELETRŽNÍ PODIVNO v BOLOŇSKÉM KOUŘMU

Pozvání na Biennale del Vino mi náramně zapadlo do lenivých lednových plánů. Už dvakrát odpadl Prowein, chtěl jsem ochutnat něco z italského jihu a Boloňou jsem zatím pokaždé jenom tupě projel cestou do Toskánska a Umbrie. Nadto došlo prosecco a také piemontská sekce vykazovala ostudné nedostatky.

Přes Vánoce jsem naplánoval skvostnou logistickou operaci. Gaudio a Voghera mi z Piemontu poslali do Prosecca paletu vína. Já tamtéž vyrazil v sobotu odpoledne. Kolem sedmé jsem v Burgenlandu vytáhl Lisu Reichardtovou z oslavy sestřiných narozenin, naložili jsme víno, chvilku poklábosili u kávy a já pokračoval na jihojihozápad. Vyzbrojen formuláři a aplikacemi jsem - nedotazován, nezastaven - doklouzal v neděli dopoledne do vinařství Frassinelli. Gianluca mě promptně odvezl do Conegliana na vlak. Přes Benátky jsem byl po poledni v Boloni.

Proč to píšu? Chci Vám demonstrovat svou prohnanost! Jenom za autostradu bych dal totéž co za jízdenku. Nemluvě o naftě a parkování. Ale hlavně jde o zcela antistresové cestování. Mít tak čas, vystoupím na nádraží Santa Lucia a jsem v centru Benátek! To samé Boloňa, Florencie, Řím. Beze stresu a za skvělé peníze, jež pak mohly být prohýřeny jinde. Pro cestování po italských městech ideál.

Z ošuntělého hotýlku v centru města to na výstaviště byly tři kilometry. Mohlo jich ale být klidně deset, neboť jsem v pondělí doklopýtal mezi prvními. Později se ukázalo, že tito první byli zároveň takřka i posledními.

Covidový čas změnil veletrh v zádušní mši, kdy pár návštěvníků se značně nepatřičnými pocity bloudilo v krematoroidním prostoru mezi pár vinaři. Prostor zahušťovaly jen nadbytečné hostesky a hostesové. Naše Podrybnické chutnání rázem působilo až prušácky organizovaným dojmem. Z avizovaných 60 vinařů byla přítomna polovina. Na hosty hráli přesilovku. Děsivé.

Ale i od toho je na světě víno - aby člověka zbavilo nepatřičných pocitů. Uchopil jsem situaci pozitivně. Nešťastní vinaři potřebovali podpořit. A tak jsem podporoval. Dvě malá vinařství mi napravila dojem z Abruzza (bílé Verdicchio) a Marche, jinak to byl spíše takový průměr. Průzkum jižních regionů mi nic kýženého nepřinesl - primitiva byla buď děsivě osvalená anebo příznačně primitivní, Nero d´Avola hladká k uzívání.

Přestože jsem ze slušnosti zašel i v úterý, z vinného profesionála jsem se přesmýkl do polohy turisty. Můj hotýlek se krčil na strategickém místě poblíž historického centra a staré univerzity. Za ty tři dny jsem nachodil minimálně 30 kilometrů.

První asociace spojená s městem? Tráva! Tedy konopí. Večer se v zásadě pohybujete od jednoho oblaku marihuanového kouře ke druhému. Boloňa žije studentským životem. Bar vedle baru, malé hospůdky a kavárny v nekonečných podloubích, kola, koloběžky, skůtry. Při vzpomínce na demotivující beton strahovských kolejí jsem se neubránil závisti.

Obří katedrála na Piazza Maggiore mě nechala chladným. Prošmejdil jsem ale fantastické soukostelí Santo Stefano budované kolem pohanského chrámu zasvěcenému bohyni Isis, vyšlapal po 496 schodech na Torre Asinelli, ochutnal lasagne i tortellini. Slovy Nicka Cartera z Brdečkovy Adély: "Komisaři, ta vaše Praha (Boloňa), ta mě vzala. Ty staré paláce. Ty velebné chrámy..." Hospodu U Fleků tu sice nemají, ale i to pivko jsem si v Bologni dal.