UBAGETOVÁN, VYFOUKÁN A VINNĚ USPOKOJEN. ACH JO...

Mám to za sebou. To neříkám bojovně a nadšeně, jde spíše o povzdech. Mluvím totiž o cestě do Piemontu a hlavně Francie. 154 hodin, 4000 kilometrů, pouhá tři vinařství. Pohyboval jsem se tedy rychlostí 26 km/h, slušným cyklistickým tempem. Naštěstí bylo k dispozici auto, takže zbyl prostor i na kochání. A kochání to bylo krásné. Proto ten povzdech.

Žádná rozumná navigace Vám to neporadí, ale do Francie už tradičně jezdím přes Piemont. Barberu totiž slibuju doplnit už od listopadu. Jakmile jsem tedy setřepal únavu z páteční akce ve vinárně, vyrazil jsem k jihu.

Beatrice Gaudio teď tráví čas stříháním. Navíc byla neděle. Ochutnávání z tanků jsme tak pominuli. "Kamarádi nás zvou na ochutnávku šumivé Alta Langa, pojď," vyzvala mě. Chodíte do opery? Já ne. Ale tady jsem jednu absolvoval. Italština, nebo spíše Piemontština hlaholila kolem, vzdouvala se ve vlnách a já, byť jsem chytil vždy tak slovo na větu, odhadoval, že mluví tu o střihání, tu zase o koních.

"Letos omezím veletrhy. Rozhodla jsem se trochu zvolnit," říkala mi, když jsme si pak zaskočili na pivo. "Na vaši červnovou akci se ale pokusím dorazit, to si nenechám ujít. Jo a promiň mi to zdražení."

VIA CARITATIS - PROVENCE
Cestou z Piemontu dolů k moři jsem krájel mlhu a přemítal, proč platím za dálnici, když jedu neustále skrze staveniště. Kvůli sněžením v alspkých průsmycích jsem to raději střihnul po pobřeží. V jednu chvíli, někde u Nice, se mraky rozestoupili a sluneční prst mi ukázal, kde v moři je potopený Svatý grál. Jenomže sjíždět z dálnice je opruz a já cetky nesnáším.

Jakmile se mi moře ztratilo, rozhodnul jsem se dálniční cestování vzdát. Nebylo proč spěchat, v klášteře mě čekali až nazítří. A tak jsem se pustil cestou ševelivou přes dubové lesy Luberonu.

Mimosezona mi v městečku Malaucene pod Mont Ventoux zajistila opulentní ubytování v dvouložnicovém apartmánu za nicotnou cenu. Hladový, hned jsem zamířil do obchodu. Tady počala má cesta k předávkování bagetami.

Do kláštera Le Barroux mě pozvali na desátou. Předem jsem prosil o ukázku, jak tahle vína vyzrávají. "Začali jsme až ročníkem 2015, tak ochutnáme PAX Rouge a něco z nových." Hostitel Gabriel rozdával sklenice a do místnosti nakouknul Otec Odon. "Stihnul jsem to? Vy máte PAX patnáctku? Tu jsem neměl snad dva roky. Dobře, že jsi přijel," chválil mě.

"Ta patnáctka měla dost jiné třísloviny," poznamenal jsem. "Snažíme se o měkčí strukturu. Chceme vybalancovat zralé taniny se svěžestí Mont Ventoux," vysvětloval Otec Odon. Je vtipné, jak dokáže každý aspekt vína doprovodit odkazem na Ježíše Krista. Zároveň to ale ukazuje, že tohle je jeho život. Víra a práce. Ora et labora.

I s novým enologem jdou pořád nahoru. Jedenadvacítky budou výtečné. "Phillip Cambie byl ohromná osobnost, i fyzicky. Teď je větší prostor i pro ostatní lidi v týmu, pro diskuzi, kam bychom měli směřovat," říká Gabriel a pak dlouze řešíme lahve a historii i současnost benediktinského řádu.

Nabírám zásoby, neodolám nabídce olivových olejů, pak se loučíme. Jdu se přes les projít k Chapelle Notre Damme du Groseau, vystavěnou papežem Klementem V.. Večer shrnu do pekáče zbytky a v troubě vykouzlím michelinskou lahůdku.

CHATEAU SAINT JACQUES - MINERVOIS
Po deseti minutách v autě jsem dospěl k rozhodnutí zvolit cestu kochavou, nedálniční. Nasadil jsem uspěchané navigaci chvat v podobě zákazu mýta a okamžitě mě zalil dobrý pocit. Kopce, skály, vinice, soutěsky, řeky - nádhera. Trh v městečku Quissac mi poskytl bagetu a sýr, auto nabídlo skvělý PAX Rouge a olivový olej - střihnul jsem si slunečný piknik na stráni, kdy mi vítr Tramontane bral sousta od úst.

Po delší době se mi zdařilo dorazit do Minervois za denního světla a tak jsem se mohl kochat tím podivným krajem. Majitel vinařství Saint Jacques mister Nutter mi přidělil pokoj. "Nakoupil bys něco k večeři?" V místním koloniále jsem nabral pochutiny a s vínem jsme zasedli ke dlouhému povídání. Žije tam staromládenecky život anglického gentlemana a dlouhé hovory u vína mu zjevně dělají radost.

S novou knížkou od Kazuo Ishigura jsem si zalezl do postele a těšil se na den bez řízení. Ráno jsme se s neúnavným psem Syrah hodinu prodírali borovicovými hájky, obcházeli vinice a nechali se profukovat větrem Tramontano od severozápadu. Strávit tu měsíc, stane se ze mě šampion v hodu oslintaným klackem - to zvíře má obsesivní poruchu.

V deset třicet jsem stál připraven na značce. Enolog Arnaud vzal sklenice a sosák. "Moje angličtina je stejně špatná jako tvoje francouzština," konstatoval optimisticky. Projeli jsme bílá vína ze sudu, pak červená z tanku a nakonec ještě sudové syrahy. "Snažíme se o měkčí taniny, proto zkracuju maceraci hroznů," vysvětloval při srovnávání syrahů ze dvou různých vinic.

Nabit skvělou ochutnávkou, vyrazil jsem na procházku po okolí. Úplnou náhodou jsem tak objevil vizigótský hřbitov zašitý mezi hájky a vinicemi. Krásně languedocky fučelo od Černých hor pokrytých lehkým popraškem, svítilo slunce a život byl krásný.

Pozvání ke krbu jsem večer odmítl. Ráno se to ukázalo jako chyba, když jsem v kuchyni při vaření kafe spatřil připravenou láhev australského syrahu od Henschkeho, ročník 1996. No jo... Pan Nutter ještě spal, když jsem čerstvě napadaným sněhem počal cestu domů.