3.10. - DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ - PŘIJEĎTE SI NAKOUPIT A OCHUTNAT NOVINKY

VÍNO V LITERATUŘE - ČÍM HORŠÍ TÍM LEPŠÍ. SKORO

 Víno v literatuře hraje hned dvojí roli. Je aktérem v mnoha podobách - spouštěčem jednání, rekvizitou charakterizující postavy (John Falstaff), dobu (Velký Gatsby, Pláň Tortilla) a stává se i středobodem, kolem nějž se vine zápletka (Sud Amontilladského). Zároveň hraje význačnou roli při samotném procesu psaní. Výčet spisovatelů, již odbourávali svůj tvůrčí blok za pomoci alkoholu, by byl dalekosáhlý. Nechme to říci Homéra: "Není básně, jež by vznikla pod rukou pijáka vody."

 Od počátku dějin hraje víno význačnou roli v potkávání kultur. Římské výboje začleňovaly s nápadnou lehkostí další a další kmeny nejen díky převaze zbraní, nýbrž také díky nabídce civilizačních vymožeností včetně vína. Odysseova jedenáctiletá pouť domů z Tróje by byla zatraceně bezútěšnou, kdyby poutníci alespoň občas nemohli svlažit svá hrdla. Scéna, kdy jeho námořníci požijí nápoj kouzelnice Kirké a promění se ve vepře, je pěkným dobovým mementem, že nic se nemá přehánět.

Řím dovedl vinařství, v rámci tehdejších možností, k dokonalosti. Dalších 1000 let bude vinařský svět žít z jejich odkazu. Dodnes lze úspěšně citovat z Columellova díla De Rustica. Až francouzské mnišské řády dokázaly dosáhnout srovnatelné úrovně a navázat na tento odkaz. Víno je klíčové pro lékařství, diplomacii, obchod.

Římané si v pozdějších obdobích libují v dekadenci, v níž konzumace vína hraje klíčovou roli. I co otrlý student proševší strahovskými kolejemi jsem údivně četl Hostinu u Trimalchiona (Petronius) nebo Zlatého Osla (Apuleios). Společnost zcela bez zábran. V široce vyklenutém oblouku se podobný svět vrátí v krátké epizodě mezi 1. světovou válkou a hospodářskou krizí, popsané F. S. Fitzgeraldem nebo E. Hemingwayem. Víno teče proudem, konvence se rozpouštějí, vyústění v krizi je nevyhnutelné.

roman-wine-drinking-illustration-of-table-manners-at-an-ancient-feast-ACM1DT

Temný středověk dokázalo rozjasnit snad jedině víno. Tomu stále ještě přináleží funkce jednoho z klíčových medikamentů. Povzbuzuje chuť k jídlu, vyhání horkost z těla, je dezinfekčním prostředkem (destilaci Evropa ještě neznala), antidepresivem. Nadto jej lze, narozdíl od běžné vody, bez obav pít.

Jak zásadní bylo víno pro svou dobu skvěle ilustrují Canterburské povídky Geoffreyho Chaucera. Tenhle záznam pouti velmi odlišných individuí se vínem vskutku hemží (pardon, ale tenhle idiotský výraz má své kouzlo). "Silné bylo ono víno a radost dalo všem... Pili jsme a pak se každý k spánku odebral, aniž by dál příliš prodléval."

Co je Čechovi Švejk, to Angličanovi John Falstaff. Filozofující ožrala balancuje mezi velkým světem dvora krále Jindřicha IV. a krčmou U Kančí hlavy. Jeho benzínem je sherry, jež si díky kapitánu Drakeovi podmanilo na sklonku 16. století Britské ostrovy.

"Jak mi vstoupí do mozku, vysuší všechny ty hloupé, nanicovaté a hnusné výpary, co tam sídlí, a učiní jej bystrým, svižným i odpouštějícím, plným hbitých, živých a utěšených tvarů, jež uhněteny jazykem v řeč, přetaví se ve znamenitý vtip." A ještě jeden postřeh tohoto milovníka sherry: "... zahřívá krev, která dosud, studená a líná, zanechávala játra vybledlými, odznakem to bojácnosti a zbabělosti; Však sherry ji rozehřeje a nasměruje ji zevnitř k nejzazším tělesným výběžkům." Vzhledem ke karanténě nemám přístup k překladům, ale i z mého neumělého převodu lze snad číst to nadšení a zápal pro věc...

Jsme ve věku, kdy víno stále více cestuje Evropou a stává se skutečně globálním fenoménem. Mimochodem, když Fernao Magalhaes vyrážel na svou cestu kolem světa, největší podíl na nákladu jeho lodí neměla děla ani potraviny, nýbrž víno. Don Quijote je della Mancha, pročež se bez nápoje hrdinů neobejde. V knize bylo napočítáno 43 zmínek o tom či onom víně. Tři mušketýři spolu se svým gaskoňským přítelem mocně zapíjejí cokoli. Anjouské jako levná rychloběžka, případně otrávený dárek od Lady M, raději ale Burgundské nebo Champagne.

Tolstého Anna Karenina si občas také pomůže od výčitek svědomí vínem, Levin v témž románu zvolí na začátek večeře šampaňské a k ústřicím pak nezbytné Chablis. Zejména šampaňské je v ruské literatuře 19. století velmi častou rekvizitou. Zdá se mi, že více než ve filmu je tohle víno v literatuře užíváno coby prostředek deglorifikace snobství a vyšší společnosti obecně. Snad v tom hraje roli fakt, že spisovatelé na šampaňské narozdíl od filmařů většinou neměli...

A když už jsme v Rusku, na zajímavý překladatelský oříšek jsem narazil u Mistra a Markétky. Bulgakov si při psaní neuvědomil, že Falernské není červené. Svou chybu stihl před smrtí opravit pouze v jednom případě, ve druhém už ne. Překladatelé pak museli vybruslit ze situace, kdy Pilát a Afranius hledí na zlatavé víno barvy krve.

Grützner_Falstaff_mit_KanneDalším příkladem spíše skeptického přístupu ke "znalectví" vína jsou povídky Allana Edgara Poea. Jako by autoři 19. století dokumentovali změnu, jež se odehrála ve vnímání vína. Connoiseurství je náhle spíše manýrou nežli známkou nadhledu a sympatického gurmánství. Dlouhé výčty slavných vín zde slouží ironickému shazování domnělých znalců. Za mnohé příklady uveďme Sud Amontilladského. Problémy amerického autora s alkoholismem se přetavují ve zlomyslný úšklebek.

Obsáhnout všechno nelze. Belle Epoque, tedy období do začátku 1. světové války, by měla co říct. Mě fascinovaly knihy popisující následnou meziválečnou etapu. O F. S. Fitzgeralda už jsem se otřel cestou přes Řím. "Máte-li čehokoli příliš, je to špatné, ale příliš mnoho šampaňského je naprosto v pořádku." Věta z Velkého Gatsbyho charakterizuje svou dobu.

V Pohyblivém svátku se bez vína neobejde nic. Ráno sklenka v kavárně, pár lahví k obědu a v podvečer intelektuálské sedánky. U vína či čehokoli jiného. Paříž, Biaritz, Rapallo - je jedno kdy a kde. Jazz&Liquor. Spojení Hemingway a alkohol by vydalo na knihu.

Protiklad světu vinného snobství představují kouzelné knížky Johna Steinbecka Pláň Tortilla a Na Plechárně. Podobně jako u Hemingwaye zde hraje důležitou roli jisté vykořenění válečných navrátilců a touha po společnosti, jež si neklade podmínky. Svět vína není jen šampaňské. Je to také legendární Stará teniska - směska čehokoli, co se právě dalo sehnat.

Po 2. světové válce se setkáváme s podobným fenoménem, jenž jsem už popisoval v kapitole o filmu. Noirové ladění, jisté uzavření hrdinů do sebe. Vinařství strádá i v literatuře a nahrazují ho destiláty a koktejly. Opět můžu připomenout Hemingwaye, jenž od vína přechází k rumu a Daiquiri.

Pocta italskému vínu i italskému naturelu je nádherně předložena ve skvělé knize Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku. "Bojující vojáci byli v obecném zájmu míru vždycky připravení postupovat v celkovém směru nepřátelského ústupu, ale jejich přesné cíle byly určeny onou soukromou mezispojeneckou bitvou, jež zuřila po celé délce Itálie... bitvou o flašku." Britští mušketýři tak v kulisách spravedlivé osvobozenecké války svádějí zuřivé boje s Novozélanďany a Američany o to, kdo se první dostane k soudkům s legendárním vínem Montepico 1892.ernest-hemingway_1

Bukowski, Kerouac, Carver - kde jsi, světe noblesního Chablis, šampaňského, sherry a burgundských vín? Vinná kultura je mrtvá, hlavně že to dává... Jistě, generalizuju a prodávám pouze své literární preference, ale období 40.-80. let je velmi syrovým časem. Symbolickým je život geniálního povídkáře a básníka Raymonda Carvera. Hrdina vstane, naleje si do kelímku "levné šampaňské" (rozuměj sycené víno) a s tupou odevzdaností se propotácí dnem. Chybí cíl pro životní pachtění. Množství esejů na téma alkoholismus a literatura mluví za své.

A pak přicházejí osmdesátky. Svět jako by ztratil šedé kontury studené války. Snad je to podvědomé uvolnění, kdy už vládci nedrží ukazováky na červených knoflících jaderných zbraní. Do Itálie míří Američané žít své Dolce Vita, Britové obsazují jih Francie. Rodí se odpočinková literatura, v níž víno opět, tak jako v dobách římských výbojů, hraje roli stmelujícího faktoru. Navzdory všem kulturním rozdílům lze u vína najít průsečíky hodnot a porozumění.

Víno se opět drápe zpět. Alkohol už není cestou do zapomnění, stává se součástí kultury. Vycházejí úspěšné série, jež mají literárně daleko k Hemingwayovi nebo Carverovi - existenciálno vymizelo. Stejně jako dnes pijeme víno spíše společensky a hledáme v něm klid, literatura jaksi podřimuje daleko od velkých témat.

drink_writerJe to velmi silný moment, který bychom si měli uvědomit. Vinné znalectví, adorace vína má místo ve spokojené společnosti, jež toho nemá až tak mnoho k řešení. Skoro by se chtělo říct, že čím horší víno, tím lepší literatura. Naštěstí existují čestné výjimky - Goethe může vést jejich řídký šik.

Ale kdo ví, možná se už brzy začnou objevovat zásadní díla, v nichž zakaranténovaný hrdina řeší u láhve Barola genderové rozpory s manželkou, u klaretu rasové se sousedem a přivázán k tajícímu ledovci dopřeje si ještě poslední hlt záhřevného syrahu, než jej rozmačká tanker ropné korporace. Zatím se ale spokojme s tím, co máme.

Chcete-li si užít poklidný večer, otevřete si láhev italského červeného a dejte si třeba toho Patricka Ryana. Co kapitola, to skvost. Coby skorolitomyšlák nemůžu opomenout alespoň jedním citátem Josefa Váchala: "Kdo v sebe alkohol lije, zničí si v mozku ganglie." Pročež nelít, ale vychutnávat!

Na závěr ještě pár tipů na knihy o víně. Když pominu všechny ty encyklopedie (Caillec, Johnson, Robinson, Dominé), skvělá je Story of Wine od Hugh Johnsona, Škola opilosti (Victoria Bar, Volvox Globator 2015), Riesling Rediscovered od Haegera nebo knihy Karin O´Keefe. Většina bohužel v angličtině. Zákazníkům rád (na chvíli) zapůjčím.

flaska

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.