SLUNCE V DUŠI

Pěkných 1500 kilometrů proložených tříhodinovým spánkem mě dovedlo do vinařství Cantine Massimo Leone. Vylezl jsem z auta a začal se potit. "Jo, je to moc i na nás," uklidňoval mě Alessio Leone. "Mám tu ještě dost práce, ale večer se mnou pojď na párty a zítra tě vezmu na moře," navrhoval snaživě, když mě vozil po vinicích. Jenomže na společnost jsem opravdu neměl morálku a v neděli už potřeboval být v Kampánii.

V poledne opuštěn na nevzhledném předměstí, kde zoufalý kolorit dotvářela dvojice optimistických prostitutek na krajnici. Sotva 30 kilometrů ode mě ovšem zívalo moře. Pláž jsem měl kupodivu skoro pro sebe, byť tady ještě měli prázdniny. Ve čtyřiceti stupních to ovšem dlouho vydržet nešlo, a tak jsem otevřel stavidýlko své italské výmluvnosti a přemluvil paní z ubytka, aby mě přijala dřív. Ulice Foggie sálaly vedrem, město bylo mrtvé a já zemřel také.

Večer už to vypadalo jinak. Lidé vylézali z děr a pomalu plnili ulice. Skupinky vymóděných holek pronásledované zpovzdálí chlapeckými gangy - stačilo přivřít oči a člověk se ocitl na korze v 19. století. Jen ty oblečky byly poněkud minimalističtější. Ucucával jsem víno a čekal na moment, kdy pizzerie nažhaví pece.

K Apulii jen pár letmých podoteků. Ubytko je fantasticky levné, bordel kolem silnic děsivý, jídlo skvělé, silnice hrozné. Nedaleké Gargano je podstatně kultivovanější. Je to intenzivně zemědělský kraj. Ráno jsem potkával traktory mířící z vinic, kolem osmé pak silnice ovládly náklaďáky nebezpečně přeložené bednami s rajčaty. Lehce zvlněná, zoraná placka - věru žádný spektákl.

Přesun do sousední Kampánie znamenal důkladný vhled do horotvorných pohybů. Ty lze skvěle studovat na místních vozovkách. Díry v asfaltu přecházejí v údolíčka, ty pak ve strže, jinde se zase silnice divoce vzedme vzhůru a vytvoří rozeklaný hřbet. I s průměrnou rychlosti sotva 45 km/h jsem si dvakrát málem překousnul jazyk. Chudák pažout...

 

"Mám pro tebe na dnešek program. Ubytuj se a po třetí přijeď do vinařství," napsal mi Lorenzo Nifo (vinař)." Střihnul jsem si odpoledního šlofíka, kafe, sklenku a hlásil se do služby. "Jedeme do Neapole!" Lorenzo řídil, manželka Carmela mě zpovídala a já pracně skládal věty. "Jíš dršťky? Jíš listové těsto? Jíš pizzu?" Drsný výslech z něhož jsem pochopil, že mě čeká minimálně jedno společné jídlo.

Neapol zase po roce. V krásné galerii Palazzo Umberto se konala přehlídka kampánských vín. Lorenzo II (bratranec - znáte ho z Podrybnického chutnání) už byl lehce piclý a bouřlivě mě vítal. Stánku se raději ujala Carmela. "Je tu strašný vedro, člověk musí pít, aby to přežil," obhajoval se před poněkud roztrpčeným Lorenzem I. Oběhnul jsem si pár vinařství, ujistil se, že Falanghina Fluusa od Nifo je nejlepší, a vydal se do uliček Španělské čtvrti.

Je hezké nebýt v Neapoli za turistickou kavku. Do vyhlášené pizzerie dodává Nifo vína, a tak se nám věnovali s náležitou péčí. Lepší pizzu jsem ještě neměl. Extáze. Pak ještě procházka podle Neapolského zálivu, Vesuv v západu slunce, trocha toho barvotiskova. "Vážně chceš zítra sklízet? Nemusíš..." Všem přišlo strašně divné, že u toho chci být.

"Bala?" - "No, Balaf." Z vedlejších řádků jsem chytal pokoutné dohadování. Moje jméno je fascinovalo. Z nějakého důvodu vůbec neakceptovali Vé na začátku. Abych je nakrmil, hodil jsem po nich i příjmením, ale to vzali zkrátka - "Certo, CocaCola!" Byla to velká paráda. Občas někdo zanotoval písničku, předávaly se recepty, vtípky, kterým jsem nerozuměl. Skupinu vedl staříček Erasmo a připomínal kohouta. Vynadal, pochválil, nahnal ženské na valník. "Jmenuje se Bala," pravil důležitě a já neměl to srdce ho opravovat.

Sklízeli jsme červenou camaiolu (pro víno Sakar). Šlo to dobře, ale směrem k poledni bylo vedro úmorné. Čtyřicet, žádný stín, kýble těžkly, dokonce i ženské umlkaly. Kolem druhé bylo konečně hotovo. Nejradši bych si vlezl pod ledovou sprchu, ale Erasmo s paní Rosou mě pozvali na oběd. "Normálně u oběda nepiju, ale s tebou si dám," pravil ten pětaosmdesátiletý pán, hodil do sebe poctivou sklenku a hned si nechal nalít. Od čtyřech na nohou a už plánoval, že navečer zajde otrhávat listy, aby šla zítra práce rychleji. "Neděkuj, patříš do rodiny. Zítra se uvidíme."

Konečně jsem měl možnost využít bazén v ubytku, vyvalil se s divadelním textem, otevřel si pivko a užíval. Čekala mě večeře u Lorenza s Carmelou. Teror pohostinnosti nebral konce. Miluju zdejší kuchyni. Člověk na domácím stole prakticky nepotká maso, vlastně ani nejde o velké vaření. Čerstvá mozzarela, fantastický olej, tykev, papriky, rajčata, sýr... "Vem si tohle, k oleji tohle, k falanghině musíš zkusit-" Musel jsem je zastavit.

Odmítli moji nabídku, že ještě jeden den vypomůžu. "Lidi máme a chtějí si vydělat." Naládovali jsme víno. Lorenzo I mi věnoval trička s motivy z jejich etiket, Lorenzo II bednu svých rajčatových krací, Erasmo přinesl ze zahrady dýni. "Příště už budeš bydlet u nás v ubytování," slíbili. Srdceryvné loučení a sbohem Kampánie! Krásné to bylo.

 

Do Umbrie jezdím mimo dálnici. Je to o hodinku delší, ale co na tom záleží. Prošel jsem se po krásném Todi, na náměstí si dopřál espresso a Campari spritz. Duševní pochody jsou zvláštní. Někdy vymetám každý kostel a galerii, teď mě to netáhlo. Asi jsem jen potřeboval vdechnout poslední záchvěvy léta.

Dům ve Vitalonze už měl po sezoně. Sednul jsem si na terasu pod dub, otevřel láhev aglianica Pontius z Nifa a lebedil si. Pak se po prašné cestě mihnul omlácený Franceskův mercedes. Asi hodinu jsme seděli u jejich chardonnay (konečně ho zase mám v nabídce!) a probírali těžkosti. Mají velké problémy se suchem. Poslední sklizně byly hluboko pod optimálním výnosem. Francesco je chytrý chlap. Dal tomu třicet let života a teď zvažuje, jestli tu nejistotu naložit na synky.

Přivážím si nový ročník PHI a právě i to Chardonnay. Jen s oleji je potíž. V Leone měli vyprodáno, Francesco mi dal poslední tři láhve na doma. Nějak to polepíme a v prosinci přijde zase nový.

Týden je pro mě maximum. Ještě tak kdyby mě pracovně zapřáhli a nechali sklízet, klidně bych pobyl. Ale nečinnost o samotě ubíjí. A tak jsem po nutném kafi ve vinařství vyjel k Montalcinu. V Castelli Martinozzi sklízeli mladý vinohrad pro Rosso. krásné hrozny, vypadá to dobře. "Zbytek má ještě čas. Tohle je spíš pro jistotu, protože má přijít déšť," vysvětloval. Spokojenost.

Poslední štací bylo Prosecco. Gianluca Frassinelli právě lisoval poslední dávku glery. Ještě jednou ofuk parfémem Eau de sklizeň, ještě jedna pizza (jak to v té Kampánii dělají?!) a předprodejní Rosso di Montalcino 2025. Probudil jsem se do šíleného lijáku. Jako ve stejnojmenné hře od Cimrmanů symbolicky ukončoval déšť éru mocnářství, tady mi skončilo léto. Dobré léto.