VELETRŽNÍ ROZPAKY I DROBNÉ RADOSTI
Minulou sobotu jsem si přivstal a vyrazil k západu. S každým litrem drahocenného černého zlata bylo třeba se mazlit, ale i tak jsem měl před polednem naloženého Wolfa a o dvě hodiny později protahoval kosti v Rheingau u johannisberského zámku. Oblíbený vinný stánek nad Rýnem byl zavřen, Michael Trenz kdesi - zbylo jen tupé naládování černých krabic.
Na Mosele to bylo něco jiného. "Dej si šlofíka, večer Tě zveme na večeři," rozkázal mi Stefan Justen. Místo spánku jsem zvolil pivo a těšil se na pořádný dlabanec před veletržním strádáním. Vinný lístek čítal k tisícovce položek a Stefan je člověk důkladný. Nakonec jsme si přece jenom dokázali objednat
Dvě hodiny tlachání o historii vinařství na Mosele, rodině, plánech. Tenhle vinař se nerozpakuje chválit své kolegy a ani ho nenapadlo, že bychom měli pít vína z Meulenhofu. Při loučení slíbil, že v červnu samozřejmě přijedou na Podrybnické chutnání, a já si mohl spokojeně odškrtnout další jméno.
PROWEIN
Organizátoři Proweinu se statečně snaží tvářit, že zůstávají pupkem světa. Pupkem značně vyhládlým, zjistil jsem po chvíli. Ze sedmnácti hal zbylo sedm, organizace neněmecky kulhala, až příliš často na mě zíralo úderné a nechutné uskupení znaků 0%.
"Slabý ten, kdo ztratil v sebe víru, malý, kdo malý má jen cíl!" připomněl jsem si verše z gymnazijních časů a rozhodl se nepropadat depresi. Hned jsem zasedl v kampánské sekci k ochutnávce a poněkud tak udivil osazenstvo, jež to zřejmě chtělo pojmout jako soukromou svačinu s vínem.
Postupně se mi povedlo vyzobat pár zajímavých přednášek. Resuscitované klarety z Bordeaux, nové PIWI odrůdy, Rhona, vtipná Apulie, improvizovaná Kampánie. Bylo to z mé strany takové lehce bojovné - toužil jsem si dokázat, že navzdory spoustě přítomného balastu dokážu najít dobro.
Kdybych chtěl hledat potenciální nové vinaře, odešel bych s pláčem. Ti malí sem už prakticky nejezdí. Veletrh dal sám sobě polibek smrti, když se pasoval do role nenahraditelného monarchy. Ustřelené ceny hotelů i samotných stánků vyhnaly ty, kteří tomu dodávali šťávu. Nablýskané kulisy, v nichž vystavují velké domy, zvídavé jedince odrazují. Nejsem žádný socialista, ale vyznávám ve víně normálno, to přece víte.
Neúměrná plocha byla zasvěcena dealkoholizovaným produktům. Jedu-li na vinný veletrh, čekám víno. Víno definuje alkohol. Dokážu překousnout Chateauneuf-du-Pape v plechovce, prostě si to nekoupím. Ale proč tolik dealkoholizovaného hnusu? Opravdu to není k užívání ani po těch letech, kdy se tolik firem snaží objevit svatý grál pitelnosti. Však také stále častěji přecházejí k alternativám alternativ. Tea infused dealcoholized wine... Proboha! To samé dokonce i v sekci nazvané "Spirits". Nesnáším řeči o tom, že svět páchá sebevraždu ekologickým fanatismem, elektromobilitou, genderovou vyvážeností - a najednou tady dštím síru. No jo...
Nechal jsem prchlivost cloumat svým majestátem. I dobro přišlo ke slovu. Hned dvakrát se ozvalo jásavé "Vaklaf, ciao!", když jsem se potuloval mezi stánky. Nejprve to byl Lorenzo Nifo z Kampánie, o chvilku později zase apulijský Alessio Leone. Oba mi s velkým nadšením dali ochutnat sudové vzorky nových bílých vín a roztetelili mou okoralou duši. "Právě jsi mě minul," vyskočila mi zpráva od Thomase Schenka a já se rád vrátil.
Konec dobrý, všechno dobré? Tak bych to nepopsal, ale závěr měl svou kvalitu. Alessio Leone mě pozval na dodernou. Zatímco dealkoholizované stánky dávno spaly, sem se jako můry za světlem slétli ti, kteří hledali normálno a chtěli se bavit. Lidi všemožných národností se smáli, krkolomně se domlouvali všemožnými jazyky, vyměňovali si kontakty i vína. Stále se mluví o nebezpečnosti alkoholu. Já jsem viděl ostrov pohody ve zblázněném světě.