ŠEST NOCÍ, PĚT VINAŘŮ, DVĚ ZEMĚ
Teplý večer mě vyvedl na terasu poněkud předimenzovaného ubytování, do sklenky jsem si vpravil VOX Rosé od mnichů z Via Caritatis, pustil si francouzské šansony a v troubě zapekl zbytky. Ucyklistěn, klidný, spokojený. Provencalsky modré okenice naproti mrkají, opozdilí cyklisti se vracejí z vyjížděk. Užívám si dozvuků léta a klapu.
Původní plán byl vskutku rozmáchlý. Piemont, Provence, Languedoc, Champagne. Rozpočítané jsem to měl na hodiny. "V sobotu budeme všichni sklízet. Musíš přijet už v pátek," zchladil mě šampaňák Frank z vinařství Charpentier a hodiny se rozsypaly. Vlastně díky za to. Rozhodnul jsem se raději doplnit piemontské nedostatky a Champagne si nechat poslat na paletě.
V sobotu odpoledne jsem zavezl víno na Zbiroh a se skvělým, byť ne právě skvěle načteným, Merleovým románem "Smrt je mým řemeslem" svištěl k Brenneru. Noc na pumpě u Bolzana. Nad ranním kolem zvítězila celková ztuhlost organismu a já se raději ponořil do šmrncovního Trenta a nekonečné prohlídky tamního hradu. Z časového nadbytku se stal časový pres.
U Beatrice Gaudio zrovna přistály přepravky se sklizeným cortese. Krásné, slaďoučké hrozny putovaly do lisu, já uzobával, upíjel loňského předchůdce a cítil se poněkud nepatřičně, neb všichni kromě mě makali jako o život. Poňuchňal jsem si malou dcerku Carolinu, naložil víno a dohodnul se s Beatricí na večerní pivo. "Stejně nemůžu jít spát, lis pojede tak do jedenácti. Pivo bude bezva," pravila zničeně. Sednul jsem na kolo a trochu se proplul po okolí.
V pondělí jsem nabral kurs Barbaresco. Livio Voghera krmil šnek naducanými hrozny favority, ty mířily do lisu. "Tak a je to. Pojď si dát kafe. Nebo chceš něco ochutnat?" V deset dopoledne a s šesti hodinami jízdy před sebou to byla velmi formální otázka. Vyzvídal jsem, jak to vypadá, protože poslední roky tu byly dost stresující. "Kvalita je dobrá. Jen nestíháme. Všechno letos dozrává naráz, červené, bílé. Je strašně těžké sehnat lidi na sklizeň. Bojujeme." Připojila se k nám i manželka a poněkud zlepšila moje mínění o našem školství. "Děcka mají tři měsíce prázdniny, je to strašné." Na otázku, proč, dala skvělou odpověď: "Protože před sedmdesáti lety děti pomáhaly při žních a pak i u vinobraní." Nejsme až tak pozadu!
U Germanů zatím sklízeli jen hrozny pro šumivá vína. Ty ale vozí z oblasti Alta Langa, takže se Sergiem ani Elenou jsem se nepotkal. Naložil jsem si nebbiolo a nasměroval příď svého plavidla k západu. Žádné dálnice, jen klidný ševel a kochání. Při škrábání přes Alpy se občas musím okřiknout a sešlápnout plyn trochu víc k podlaze. Tentokrát jsem si to střihnul přes průsmyk Col de la Madelaine. To nejlepší ale přijde až nějaké dvě hodiny před cílem. Vnořím se do kaňonu a sleduju nejdříve řeku Méouge, pak Ouveze. Tudy kdysi táhnul v opačném směru Hannibal a musel to být opravdu zanícený turista.
Dorazil jsem večer, hladový a vymytý. V naddimenzovaném apartmánu jsem si splácal jídlo a vytuhnul. V deset jsme se potkali s Gabrielem u kláštera Le Barroux. "Otec Odon je u lisu, ale pozdravuje tě," omluvil mého spřízněného mnicha a pak jsme asi hodinu probírali, proč ve Via Caritatis nechtějí používat označení BIO, ač jsou ještě striktnější, jak se s omezeným přístupem k internetu vzdělávají nebo jestli nechtějí vybudovat vlastní vinařský provoz.
"Dáš si zase Mont Ventoux?" ptal se Gabriel, když viděl kolo. "Jednou stačilo. Mučednictví má svoje meze," odvětil jsem, snad poněkud neuctivě vzhledem k místu. Pár hodinek radosti. Krajina se měnila a skýtala nádherné výhledy. Jednu chvíli přejíždíte mostek přes divokou řeku ve skalní soutěsce a pak zase na vinice a olivové háje shlížíte s hradní věže na rozeklaném hřebeni. Nahoru a dolů. Krása vymáchaná v potu.
Na Avignon jsem tentokrát jen kamarádsky kývnul a pokračoval dál k západu. Procházka u moře v městečku Méze, pak nádherné středověké Pezenas a nekonečné vinohrady Languedocu. V Chateau Saint Jacques se chystali na návštěvu od slavné vinné redaktorky Jancis Robinson, ale čas si na mě našli. "Pojď ochutnat něco ze sudů. Mně tyhle hodnotitelé moc nebaví," pravil enolog Arnaud. Rozumíme si, rád se mnou probírá experimenty. "Sklizeň je mizerná, je toho strašně málo. Od roku 2021 pořádně nezapršelo." Viděl jsem to ve vinici. Spečené hrozny syrahu skýtaly smutný pohled, zvláště když člověk ví, co z vinice La Chapelle může vzejít za krásu.
Původně plánovaná Loira po konzultaci s předpovědí počasí i mírou zhuntovanosti padla. Raději jsem nabral kurs Burgundsko a kolem třetí odpoledne přistál v dobře známém městečku Nuits Saint George. Mraky se sice kupily, ale možnost pojezdit si po nejslavnějších vinicích světa se neodmítá. Vosne Romanée, Vougeot, Gevrey-Chambertin. Dost mě udivilo, že většinou už měli sklizeno. Jsem zvědavý, co tomuhle ročníku řeknou kritici.
V bárku jsem si dal sklenku Marsennay. Výtečné víno, leč patnáct euro - vítej ve velkém světě, poutníče. Krásně vyježděný, vydal jsem se ze skrovného hotelu/ubytovny do centra a dopřál si konečně plnohodnotnou večeři. Ke šnekům chablis, k boeuf bourgignon /ženuška vaří lepší) příjemný pinot. Závěrečné pivko (10 euro) na dobrou noc a v pátek pak 14 hodin skrze zácpy. Zpříjemnila je skvělá Honzlová od Zdeny Salivarové.