KAMPÁNIE PODRUHÉ, TENTOKRÁT DOVOLENKOVĚ
Můj poslední blog byl o cestě do Itálie, zvláště pak o kampánské zastávce. Dvacet let jsem si říkal, že Kampánie je moc daleko. Za poslední měsíc mě tam touha zavála hned dvakrát. Podruhé čistě prázdninově, bez nutností a časových os, beze spěchu. Víno není alkohol, stále to opakuji. Víno je životní styl; kultura, historie, touha po poznání. Proto věřím, že byť šlo o cestu turistickou, patří na tyhle vinné stránky.
Jistě by to šlo na jeden zátah, už jsem podobné šílenosti absolvoval. Ale proč? Po noční cestě jsme dorazili do toskánského Sansepolcra a zakotvili tu na dvě noci. Sansepolcro? Když je na dosah Florencie, Arezzo nebo Ravenna?! Proč??? Dvě noci, dva obrazy, jedno miloučké muzeum, klidné Toskánsko. Autorem těch obrazů je Piero della Francesca a z obou vyzařuje neskutečná síla. Muzeum bylinkářství je o dva domy vedle a budeme si ho pamatovat napořád. A Toskánsko je všude kolem. Bez turistů, bez giftshopů, bez vykřičenosti letní Itálie.
Další přesun k jihu. Mimo dálnici, klidným tempem. Poslední návštěva Beneventa byla vysloveně vinná - s Lorenzem z nového vinařství Nifo jsme hodovali a ochutnávali. Tentokrát jsme spali hned u Trajánova oblouku a i přes spalující vedro si město alespoň trochu osahali. Ještě mu ale nějakou návštěvu dlužím.
Bylo příjemné sdílet s rodinkou strasti italského silničního běsnění. Otázky typu "Oni tady neblikají? A přes dvojitou čáru se tady smí předjíždět? není tady čtyřicítka?" jsem tentokrát odbýval s mazáckým úsměvem. Probrodili jsme se sobotní codou (čili štau, čili džem, čili zácpa) od Sarenta, v Agropoli nakoupili nutnosti a ubytovali se v domečku.
Cilento - tak se tenhle region jižně od slavného Amalfi jmenuje. Po týdnu tady stráveném můžu říct, že jde pořád ještě o neobjevenou krásu. Pláže nebyly přecpané, města a městečka klidná. Usínal jsem s pohledem na světla lodí, byť jsme byli 10 kilometrů ve vnitrozemí.
Proč sem jet? Krásná krajina, jistě. Půl hodiny cesty na sever fantastické řecko-římské město Paestum, na jih pak zase Velia. Zapůsobilo to na mě víc než kdysi turecký Efes nebo athénská Akropole. Caseificio (čili sýrárna) se skvostnou mozzarellou v každé vesnici - ach! Výhledy na moře. Pizza! Vůbec nemusíte do Neapole. Tu nejlepší jsme dostali v maličké vesničce Perdifumo.
Ale ta Neapol taky stojí za vidění. My skočili na vlak, přežili nutné zpoždění, sezení na zemi, vylezli na Napoli Centrale a proskotačili starým městem, stále ještě žijícím fotbalovým titulem. Divoký mix pohanského a křesťanského, oltáříčky i grandiózní kostely, podobizny božského Maradony, prodejci pěnivé limonády a smažená pizza, špína a balkony, destruktivní amok v očích řidičů...
Sotva se člověk naučí, kdy a jak spát, kam chodit k moři a kde nakupovat, je všechno u konce. Tedy - naučí... Poslední večer jsme samozřejmě dorazili do pizzerie přesně na otevíračku. Hlupáci. "Pizza? Teď???" Byli jsme za exotická zvířátka. Za hodinu se začali scházet kuchaři. Ty pohledy! Ale nakonec to byla ta nejlepší pizza a v bytí za blbce nám pomáhalo pivko, takže žádný problém.
Další večer už jsme sledovali docela jinou tvář Itálie - friulský pořádek, obchoďáky, civilizaci se všemi jejími pochybnými výdobytky. Ale sauvignon a schioppettino byly skvělé, prosciutto taktéž, dokonce i lehce zapršelo. Synek-nezmar-čuně si objednal zhruba patnáctou pizzu, tentokrát ovšem s hranolky. Hluboce jsem se styděl, ale paní hospodská mu jako odměnu za prasáctví přidala ještě dezert. A pak to vychovávejte...
Itálie se neochodí, ne, zkrátka ne. Ve spoustě jednotlivostí je ta země příšerná, ale jako celek zázrakem funguje a člověka si podmaní. Pokud dumáte, kam příště, Kampánii vřele doporučuju. Je to jednoduchý svět. Ostatně už Primo Levi psal, že "Kristus se zastavil v Eboli". To, co zůstalo "nezcivilizováno", je ovšem podmanivé jako ta mozzarella.