CESTA ZA SLUNCEM
K narozeninám jsem si nadělil cestu. Bylo to nutné. Mazlil jsem se s předpověďmi pro jih Itálie, hledal si ubytka, ladil s vinaři program. V pátek po poledni jsem požehnal rodině a ponořil se do papežského konkláve ve stejnojmenné audioknize. "Habemus papam", máme papeže, usnesli se kardinálové ve stejný moment, kdy jsem překračoval za Villachem hranici. Stylové. Bral jsem to jako dobré znamení.
Ještě hodinku, ještě za Benátky, za Ravennu... Nijak jsem netoužil klepat kosu v Alpách a také chtěl vytěžit prázdné silnice, pročež mě cesta zanesla až do toskánského Sansepolcra. Kolem třetí hodiny ranní jsem se na parkovišti supermercata schoulil do spacáku a dal si pár neosvěživých hodin spánku.
"O víkendu ve vinařství nikdo nebude, ale Gabri ti víno připraví za dům," instruoval mě Silvio Mendini a já tak měl Podere Montale na chvíli jen pro sebe. Peposo, Montecucco a nový olej jsem si přelifroval do auta a pustil se po svazích Monte Amiata dál. Nebylo třeba spěchat. Brunch v podobě kávy a sklenky sangiovese, pak šplhání po zasněžených (!!!) silničkách k opatství San Salvatore. Proběhl jsem si městečko, dal si cappucino a ševelil dál. Jak už tu v lednu bývá, doprovázelo mou cestu střílení a štěkání psů, cesty byly obsypány rozhrkanými herkami lovců.
Blížil jsem se k umbrijské Vitalonze a začínala se hlásit únava. 27 hodin v autě je dost. Nakoupil jsem si proviant, sdrkotal do vinařství pro víno a chvilku poklábosil s Franceskem Marravalle. "Rád bych na chutnání přijel, ale možná mi to zase vyfoukne Pietro," pokrčil rameny. S účastí ale počítají. V domečku jsem si uklohnil skvostné těstoviny, nechutně se přejedl a s lahví Montecucca na nočním stolku se odebral do říše snů.
Dálnice jsou pro sraby a spěchavce. Den pobízel ke kochavé jízdě. Z chuchvalců mlhy přízračně vystupovala městečka na kopcích, hned mi zase po levici zasvítily zasněžené vrcholky Apenin. Nádhera. Po třetí jsem se uhnízdil v Beneventu a hned se vrhnul na prohlídku. V létě mě tu čtyřicítky honily z baru do baru, teď byla příležitost. Most s romantickým jménem Ponte Leproso býval součástí Via Appia. Musel jsem si na ni šlápnout. Tehdy měli ještě zdejší silničáři nějakou čest. Kousek odsud ze země vykutali krásné Teatro Romano. Měl jsem ho jen pro sebe. V sevřených uličkách mohl člověk zapomenout na příšernou poválečnou architekturu zbytku města.
Kolem páté začal žaludek protestovat. Za celý den se potkal s jedinou mandarinkou. V bárku jsem si poručil sklenku aglianica a talíř chutností, pak ještě bílé fiano. Zapisoval jsem si dojmy, četl Zakariův Věk revolucí a čekal na otvíračku pizzerií. Kampánská pizza... Prasácky jsem si ji vzal do postele, zapíjel aglianikem a těšil se na další den.
"Nejdřív tě trochu povozím po okolí, pak něco ochutnáme a naložíme vína. Rodiče tě zvou na oběd," předložil mi vinař Lorenzo uspokojivý program. Roste jim krásné agriturismo ve vinicích, už se tam vidím. "Za rok tady můžeš přespat." Shlíželi jsme s terasy na partičku střihačů vedenou starým panem Erasmem.
Při ochutnávce z Lorenza vylezlo, že vlastně umí anglicky. Narodil se ostatně v Kanadě. Donutil jsem ho k obchůzce tanků. Mladá falanghina je velká radost, rosé jen kvetlo, zato červené aglianico je zatím hubolam. "Příště si vezmi kolo, pojezdíme po okolí," zaúkoloval mě Lorenzo. Nemusel, tohle rozhodnutí ve mně kvetlo už po první návštěvě. Jednoduchý a výsostně milý oběd se staříky. Erasmo by si asi ještě povídal, ale na mě bylo společenska dost. Toužil jsem po pořádné procházce, dokud bylo světlo. "Neděkuj, patříš do rodiny," zastavil můj proud díků starý pán a já byl opět pohnut.
Mám rád strmosti. Svatyni Archanděla Michaela jsem si vyhlídnul při minulé návštěvě. Od ubytka jsem si to namířil rovnou nahoru a po půlhodince se kochal skvostným výhledem. Ještě bych šplhal, ale slunce zapadalo za masiv Taburna a cestu ve tmě by mé zkřehlé údy nemusely zvládnout. Večeře? Co myslíte? Inu pizza, zase výtečná. Tentokrát s falanghinou Alenta právě z Nifo. I odsud si odnáším příslib účasti na jarním Podrybnickém chutnání. A nádavkem zásobu passaty z rajčat.
V úterý se se mnou Kampánie loučila jako zhrzená milenka. Pošmourno, nezáživná krajina. V poledne mě čekalo vinařství Leone v Apulii na druhé straně italské kozačky. Za mezicíl jsem si zvolil městečko Troia a měl dost důvodů cítit se jako hrdinové z Homérovy Illiady. Možná jsem měl předem obětovat dceru jako Agamemnón. Třeba by mě gůgl nevodil po příšerných polňačkách mezi nevzhlednými farmami a kamenitými poli. Nálada na bodu mrazu.
Pak přišel zázrak, božstvo nahoře lusklo prsty. Husté mraky se roztrhly a mě se z horské výše naskytnul pohled na sluncem zalitou Apulii, poloostrov Gargano a hlavně - MOŘE! Lačně jsem na tu nádheru shlížel, motor touhy opět naskočil. V Troi jsem se už procházel v tričku a se slunečními brýlemi. Mimochodem - Nero di Troia je nejoblíbenější víno z Leone. A ještě mimochodem, opět jsem se tak ocitl na Via Appia a tím i na cestě, po níž kdysi ještě nesvatý František šlapal z Assisi za papežem do Říma.
Olivovníky, olivovníky, olivovníky. Nad Foggiou jsem hledal své nové vinařství Massino Leone. Konečně se ukázala první vinice, pak opuštěný konvent a u něj přilepená nevzhledná hospodářská budova. Žádný architektonický spektákl. Malé, jednoduché. Přivítali mě vinař Massimo a syn Alessio. S druhým jmenovaným jsme objezdili vinohrady, přechutnali pár vín i nový olej, naložili objednané. "Musíš přijet v létě. Vezmu Tě na lodi ke Garganu." Když musím, tak holt musím... Nevěděl jsem, co od nich čekat, ale jsou moc příjemní a zjevně chtějí spolupracovat.
Prošel jsem se po maríně v Manfreddonii a zamířil ještě dál do městečka Mattinata. Typické bělostné domy, procházka přes citrusové a olivové háje k moři. Moře? Sbohem pizzo - večeři obstarala nálož mořských potvor. Při večerním rozjímání v bárku jsem si uvědomil, že mám vlastně čas. Středa tak mohla být užívací.
Vyhnal jsem svého oře ostrým stoupáním do Monte San´t Angelo a kochal se nádhernými výhledy na moře přes řady sněhobílých domků, nalepené nad sebou v příkrém svahu. Normanský hrad na vrcholu, kousek od něj nádherná zahloubená svatyně Archanděla Michaela, ranní mše, procházka uličkami. Střihnul jsem to napříč poloostrovem Gargano a po delší době se napojil na dálnici. Čekalo mě další poutní místo - Loreto v regionu Marche, předloha všech těch Loret roztroušených po světě včetně Prahy.
Tři miliony lidí se sem vypraví každý rok, aby navštívili chýši Pany Marie. Ta je jako matrjoška vtěsnaná do nádherné svatyně od Bramanteho, zasazené v nádherné olbřímí katedrále. Teď tu ale byl naprostý klid a já měl městečko i katedrálu jen pro svou potěchu. Odvrácenou stranou mimosezony byl zoufalý nedostatek stravoven. Přátelský barman mi sice lifroval brambůrky, ale po dalším dni půstu jsem musel něco sníst. Tahle pizza mi jen zjitřila ránu po kampánském pizzovém nebi. Když gastronomické tupo, tak ať je pořádné - lahváč morettiho se s tou bídou výborně snoubil.
Ve čtvrtek jsem u okna sentimentálně usrkával kávu a hleděl, kterak slunko co Venuše povstává z moře. A pak? Vyhlídka 1300 kilometrů. Společnost mi dělala Zelená míle od Stephena Kinga. Zpátky je to vždycky těžší, pocitově jaksi do kopce...
Aby toho nebylo málo, přistála mi v pátek na dvoře i paleta od Michaela Wolfa z Německa. Se synkem jsme to všechno nanosili do skladu, já si zašel večer zahrát s kamarády pinec a v sobotu mi záda razantně sdělila, kolikáté narozeniny jsem to měl. Ale stejně to bylo krásné. Záda možná bolí, ale hlava je čistá...
