ITÁLIE - NAVŠTÍVIT PŘÁTELE, POZNAT TY NOVÉ

Už Mirek Dušín radil, že skákat bez osmělení do vodu je holý nerozum. A tak jsem si před italskou misí střihnul úterní moravský rozvoz až k Frýdku-Místku a ve středu ještě devítihodinovku po Čechách. Když jsem si na Zbirohu do navigace zadával toskánské Podere Montale a vyběhlo na mě 12 hodin, cítil jsem se poněkud přesmělen.

Leč když je touha, sílu člověk vykutá. V Toskánsku mi jako na zavolanou přišly do cesty teplé prameny Bagno Petriolo a já si úlevně namočil zmučená zádíčka do přírodního bazénku, zatímco chutně zamřelé nohy mi ozobávaly rybičky v říčce. Vzpomněl jsem si na Švankmajerův film Spiklenci slasti. Ve čtyři odpoledne už mi enolog Gabri naléval sklenku Montecucco v Podere Montale.

Ještě jsem tady nezažil nekrásný večer. Přisednul jsem ke skupince Amíků, ucucával a tetelil se. Slunce zapadalo, obloha červenala, občas jsem si odskočil do bazénů a cítil se jako pán světa. Klidného světa bez všech těch příšerných vzruchů, děsů a nervozit.

Ráno jsem do sebe hodil zbytek večerních špaget, do auta nějaké víno i oleje a promotal se toskánskými silničkami až k sluneční dálnici A1. Čekala na mě Kampánie, moje nová italská destinace. Dálniční cestování je útrpná nutnost. Jsem líný sjíždět, kochat se v provozu také moc nejde. A tak jsem jenom mrknul na slavné Monte Cassino zářící ve zrekonstruované kráse, vzpomněl si na epizodu z Ryenovy knížky Jak jsem vyhrál válku a po chvíli sjel do vnitrozemí na Benevento.

Italské silnice si prožily svou dobu slávy před 2000 lety. Netuším, v kterém století našeho letopočtu byla položena první záplata, nicméně šlo o revoluci, jež rozpoutala záplatovací inferno. Dnes jsou silnice soustavou záplat záplat záplat, propadlišť, betonových zábran a červenobílých kužílků. Ty náhodou slušné pak jsou pak osazeny nesmyslnými rychlostními omezeními, jež prostě nelze dodržovat. Na šedesátce jedete osmdesát a jinak přátelští Italové na Vás rozzuřeně blikají, troubí a při předjíždění ukazují neslušnosti. A kdo dostane pokutu, ha?! Já...

Ve vinařství Nifo mě přivítal staříček Erasmo. Vykládal mi, kterak musel odejít do Kanady, aby rodina se sedmi dětmi přežila, jak se pak vrátil a nechal syna Lorenza vystudovat enologii a že víno se musí dělat rukama. Synovec Lorenzo mě pak doprovodil do ubytování, nastínil bohatý program a nechal mi na hraní láhev rosé. "V devět Tě vyzvednu a pojedeme na večeři."

Kruté, provést tohle unavenému Čechovi! Mám hlad, ale ve čtyři už přece nemůžu obědvat. V devět budu zralý na pořádný spánek. Mám k dispozici láhev skvělého vína, ale asi bych se neměl opít. Dal jsem si procházku a kochal se nádherným krajem. Zahrádka. Majestátní hory Taburno a Camposauro, vinohrady, olivovníky. Pozdní oběd jsem vyřešil trojbojem zmrzlina-pivo-káva, vyšplouchal se v bazénu a - cítil se na postel. Stačilo pár stovek metrů na místě spolujezdce a ospalost byla vyhozena co mrtvola z mafiánova auta.

Vůbec netuším, jak jsem se ocitl v centru Beneventa. V jednu chvíli mi Lorenzo řekl, "Teď zavři oči" (soustředil jsem se na ovládání docela jiných partií) a prosmýkl se jednosměrkou (to by nebylo tak zlé, kdyby nešlo o kontrasměr), stočil to do zákazu vjezdu a brilantně zaparkoval před vraty do kostela (jež tímto zablokoval). S náručí lahví jsme nakráčeli do restaurace. "Ahoj, Lorenzo, tohle je Václav," pravil Lorenzo. "A kde je Lorenzo?" zeptal se kuchař Lorenzo. "Lorenzo je s vínem v Americe," odvětil Lorenzo. Se jmény mám občas problém, takže tady mi to sedlo.

"Noste nám primi piatti," poručil můj Lorenzo, který tu byl zjevně jako doma. Další tři hodiny byly zasvěceny skvělému vínu a jídlu. "Ochutnávat všechno najednou by bylo neprofesionální," prohlásil hned na začátku můj průvodce. "Dneska bílé, zítra červené." Byl jsem v pasti a tetelil jsem se v ní radostí. Fiano, Falanghina, Greco, rosé.

Cesta zpět byla čirým šílenstvím. "Odsud to jde jen po pěší zóně," bylo mi sděleno. Průtlak uličkami zaplněnými uličkami popíjejícího Beneventa byl vlastně tou nejpohodovější částí cesty. "To je ten Trajánův oblouk," zeptal jsem se, pitomec. Lorenzo šlápl na brzdu, nechal auto stát uprostřed silnice, odmávnul nervózní auta za námi a vytáhnul mě na prohlídku. "Benevento je krásný!" pravil rozněžněle. Byla to nejšílenější cesta mého života.

V sobotu v devět započala tour po vinicích. Červená lancia úpěla, slunko pálilo. Dvaaosmdesátiletý Erasmo byl ve vinici už od pěti. "Mě by ten den jinak nebavil," krčil rameny a vzal mě stranou. "Tady byla všude džungle. Koupil jsem to za hubičku a sám to vyklučil, prodal dřevo a za peníze nakoupil sazenice," líčil pyšně. Neskutečné. Krásné vinohrady, olivovníky - tolik práce...

"S Erasmem radši ochutnávat nebudeme, ten na tohle není," prohlásil Lorenzo zpět ve vinařství. "Když pije, tak pije." Vlastně jsem se jenom utvrzoval. Vína už jsem měl nachutnaná z Vinitaly i z domova. Měkkoučká Barbera Sakar, což vůbec není barbera, ale tradiční místní camaiola, charakterní aglianica - výborná řada vín. Připojil se k nám místní policista se švýcarskými přáteli, míchala se italština, angličtina a francouzština.

Oběd se staříčky Rosou a Erasmem byl nesmírně milou záležitostí a trochu i poctou. "Normálně už lidi na jídlo nezvou, hodně mě to překvapilo," říkal mi Lorenzo. Miluju italskou kuchyni, tu jednoduchost. "Tuhle pancettu si dělám sám, ten salám taky. A ochutnej sýr, ten dělá Rosa. Co říkáš? Doleje mi někdo?" Z Erasma se stal diktátor. "Ty láhve se musí dopít!" Možná tam bylo trochu opilosti, ale když Vám takový člověk řekne, "Líbíš se mi, věřím ti. Máme nového přítele", tak vás to dojme.

Zbytek dne už byl jen formalitou. Dal jsem si šlofíka, v klidném tempu pojezdil po okolí, odmítnul další večeři s Lorenzem a za soumraku si střihnul skvělou pizzu s místní mozarellou a velmi rustikálním (a dobrým!) vínem. Kampánie se povedla nad očekávání.

Bez autostrady, poručil jsem navigaci a nahoru do Umbrie se vydal po vedlejších cestách. Kampánie, Lazio, Abruzzo - poklidné ševelení s dobrou muzikou i četbou, přemítáním nad prožitým. Povznesl jsem se nad šílené italské řidiče a uhýbal jim z cesty. V městečku Ficulle, tak hluboko vrytém pod kůži, na mě čekal Pietro Maravalle (znáte ho z Podrybnického chutnání). "Drink?" - "Drink." Nedělní odpoledne svedlo celé městečko do barů. Dal jsem si procházku po hradbách a v osm jsme popojeli na večeři.

Vitalonga byla mým prvním italským vinařstvím a to pouto sahá nad rámec byznysu. Synci už obstarávají větší část práce, táta Francesco si užívá, důstojná nonna (dědeček byl poslancem!) si hraje s první vnučkou. Ochutnávali jsme si navzájem pizzu, probírali místní drby a střídmě upíjeli chardonnay.

Upadl jsem do řidičského meditativna. Nevadily mi kamiony, rozbité silnice ani nekonečné plazení se fádní krajinou od Ceseny po Benátky. V Proseccu jsem se pozdravil s rodinou Frassinelli a vlastně kvitoval, že nemají nalahvováno. Gianluca je zatraceně striktní, víno chce mít čerstvé a lahvuje co dva měsíce. Zkrátka jsem se nevešel do správného okna. I tak autíčko řádně ztěžklo.

U Bressanů jsem nebyl skoro dva roky. Jsou to vína pro fajnšmekry, já je nijak netlačím a jim to nevadí. S neskonale milou paní Jelenou jsme si poklábosili o vínu, vinohradech a hlavně o našich dospělcích. Pár krabic dobrůtek, sklenka Schioppettina 2020 (ach!!!) a zoufalé hledání jídla. Třetí pizza v řadě završila mou italskou štaci.

Začínal jsem slovy o osmělení, že? Teď už jsem byl ryba ve vodě. S 3000 kilometry v zadku (pardon) mě nenapadlo nic lepšího než se na zpáteční cestě ještě vyhnout Vídni a zastavit u Reichardtů. Ženuška nahlásila, že doma došel vlašák. Dálniční váhy už nehrozily, takže jsem stáhl mladou Lisu z vinohradu na kafe. Během 14 dnů bude mít nalahvované své první víno - dost speciální sauvignon z amfory. Sám jsem zvědavý. Podpoříme ji, jo???