OCHUTNÁVKY U NÁS - OCHUTNÁVKY U NÁS - OCHUTNÁVEJTE S NÁMI!

Týden Francouzsko-italského obžerství

 

Nikdy neříkej nikdy, že? Tolikrát jsem Vám odpovídal, že Francii určitě ne. Jen Itálie je dost komplikovaná na to, abych ji dokázal obsáhnout (nikdy ji neobsáhnu). Je to daleko. Zapomněl jsem řeč (již jsem nikdy neuměl). A teď náhle radostně chystám cestu do Languedoku. Jojo.

Stačila lehká zimní chandra, kdy jsem si uvědomil, že krním. I přihlásil jsem se do kurzu. Nakoupil jsem si odbornou literaturu. Ale pořád to nestačilo. Pak přišel email. Jeden z tisícovky mailů od vinaře nabízejícího spolupráci. A já ho otevřel a odpověděl a vyžádal a ochutnal! A nakonec vyjel.

Tedy - vyjeli jsme v tandemu s tatíčkem, který mě k vínu přivedl, do vína zasvětil a je až po uši namočen v tom, že dnes víno prodávám. Od cesty do Burgundska v roce 2012 jsme spolu nic nepodniknuli, a tedy bylo načase.

Lehce znepokojivé intermezzo se ztraceným řidičákem nemohlo mou vůli zviklat, leda jen vše lehce oddálit a zvýšit těšení se. Už první zastávka voněla ikoničnem - Vougeot v Burgundsku.

Od Dijonu jsme najeli na kozí stezky a vzali Cote d´Or pěkně zgruntu. V zapadajícím slunci jsme míjeli Chambertin, Morey St. Denis, Musigny a zakotvili v překvapivě levném hotýlku s výhledem na věhlasné monopole Grand Cru Clos De Vougeot.

Burgundsko Vám vleze pod kůži. Už z minulé návštěvy mám v hlavě vrytou tu našedavělou atmosféru. Je to jako obří klášter beze střechy - poklidno, pošmourno, meditativno. Staré, k zemi přikrčené hlavy révy, kamenné zídky, břidlice na střechách - všechno to vybízí nezvedat hlas, nedupat.

Nicméně víno v tomhle klášteře zakázané není, takže jsme si hned od recepce skočili do vybaveného sklepa hotelu a zmocnili se láhve Volnay 2014. Milé přivítání - až éterický, rozvoněný pinot zabral jako ideální welcome drink. Následovalo lehké uzemnění, kdy se dva drsní muži na drsné chlapské cestě ocitli v restauraci servírující jednotné valentýnské menu. Za pomoci hutnějšího St. Aubin 2014 jsme se vypořádali s okolím žužlajícím si zamilovaně dlaně a zcela nevalentýnsky se přejedli. Chtěl bych vidět, co ty páry po takové porci mohly ještě - ale nechme to být...

Druhý den jsme si z nostalgie proběhli Nuit St. George a na trhu nakoupili sýry, olivy a bagety, čímž byl vytyčen jídelníček na následné tři dny. Podél vinic jsme klouzali dál a doklouzali až do Mersaultu.

Neboť, co objedná šéf MI5, když ve špionážním románu pozve svého agenta před smrtelnou misí na rybu? Mersault! To je mimochodem bílé víno, abychom si rozuměli, chardonnay.

Poučeni a zkušení, neváhali jsme a ponořili se hned do prvního vinařství, jež se naskytlo. Paní si nás odvedla mimo skupinku japonských turistů a nalévala, co jsme si poručili. Proskotačili jsme si právě Mersaulty, ochutnali Volnay i Chambolle-Musigny a něco si pak nechali nabalit. Do archivu. Pěkná vína, jistě žádná extratřída, ale vážně dobré.

Další zastávku jsem měl vymyšlenou už delší dobu. Toužil jsem se podívat do Puilly-Fussé - oblasti v samém jižním cípu burgundské oblasti Macon. Zdejší vína (chardonnay) si získávají stále lepší pověst a patří k oněm "must try" produktům.

Krása! Nadchlo nás to tu. Tohle už je jiné Burgundsko, neklášterní. Shlíželi jsme do údolí na vesnici Fussée prošpikovanou vinařstvími, nad sousedním Puilly se zubil skalní ostroh známý ze všech průvodců, všude kolem svahy osázené révou. Bylo poledne a vyhlídnutý vinaři šel obědvat - "Přijďte za půl hodiny, to bude ideální," slíbil. Tak jsme se svalili na trávu, vybalili bagety a zbytek vína a žili život on the road.

K půlhodině se pochopitelně přidala ještě hodina navíc, ale čekání se vyplatilo. Skvělá vína vinařství Thibert jsou sice poměrně drahá, ale kvalitativně je to opravdu skvěle srovnané, a to i včetně stále nedoceněné apelace St. Véran. Vše čisté, charakterní, dynamické - nikdy bych neřekl, že ta vína prošla malolaktickou fermentací. O tři krabice bohatší (a adekvátní částku chudší) jsme spěchali zase na dálnici. Čekala nás ještě pořádná šichta.

Přes lyonskou zácpu jsme se prokousali do údolí Rhony a pokračovali dál na jih za sluncem. Hlavou mi, ne naposledy, probleskla vzpomínka na umbrijskou Vitalongu. I tamní dálnice na Řím se nazývá "Slunečnou". Kolem Avignonu k Montpelieru a pak na západ za Beziérs po skvělých dálnicích mezi neskutečně ohleduplnými francouzskými šoféry (nenostalgická vzpomínka na italské řidiče).

V soumraku se stále častěji až do neustála míhaly vinohrady, velké tanky místních vinařských Cooperatives, na kruháčích ručně malované transparenty vyzývající ke společnému boji. A pak jsme na titěrné silničce za Laure-Minervois zahlédli světlo, mostek a alej. Le fin! Byli jsme v Chateau ST. Jacques.

Jako balzám na unavený mozek zazněla na uvítanou vybroušená britská angličtina. Slečna Charlotte odvedla znavené poutníky do krásného "gite" a zkušeně je odkázala na připravenou welcome lahev. A víno zafungovalo. Červené Domaine je vcelku jednoduchá věco, do níž se zejména za asistence dobrých sýrů rychle vpijete. S každou sklenkou lepší, pročež jsme zapátrali a objevili v lednici ještě nachlazené bílé Domaine Blanc. Inu, dobro se nás ujalo.

Mistral a Tramontane, ty určují běh nejen vinného roku. Jsou to větry a podle směru větrů tu uvědomělejší vinaři zakládají vinice a dokonce i stavějí sklepy, vítr určuje, jak bude kvasit víno a kdy si kvasinky začnou sedat. Určují nejen vinné konání. Například nás sychravé vlezlo s větrem donutilo dát si v Carcassone ke snídani sklenku Armagnaku. To byla ale spíše výjimka z nastupujícího jara. Na zahradě kvetly růže, rozsvěcovaly se první stromy.

Povinný výletu do Carcassonne jsme si odbyli hned dopoledne. Středověké monstrózno na nás bylo trochu moc. Je to takový food veletrh v kulisách historického filmu. Desítky restaurací a kaváren obklopených stolky a křesílky dávaly tušit, jaké maso se tu odehrává v létě. Je to úchvatné, ale vlastně jsme si víc užili klidné podhradí a starý přístupový most přes řeku Aude.

V městečku Homps na Canal du Midi jsme se v místních hospůdkách nenajedli. Lokální vinotéku jsme nenavštívili. Mimosezona, sobota, poledne - jakákoli záminka je zjevně dobrá k tomu, aby nás zdejší lid odsoudil k dalšímu kolu baget a sýrů. A vína...

Zato toulky po pozemcích kolem vinařství se neochodí. Divoké porosty garigues přecházejí v borovicové háje, skalnatý hřebínek chrání před mořským větrem a nabízí rozhled do kraje, potoky, louky a zase vinice.

Je znát, že St. Jacques má jinou filozofii nežli vinaři z nížiny blíže k moři. Žádné rozlehlé vinohrady táhnoucí se do dáli. Spíše malé separované vinice zasazené do míst s ideální expozicí a korigující vliv rozmarného počasí. I přes postupnou renovaci je tu pořád ještě hodně staré révy, třeba vlajkovou loď La Chapelle vyrábějí z padesátiletého syrahu.

Ostatně dobré rozmístění vinohradů zachránilo vinařství v minulých letech úrodu. "Zatímco jiní vinaři museli koncem dubna rozdělávat ohně ve vinicích, a stejně pozdním mrazům neunikli, my jsme v místě, kterému se říká Boží fén. Ten také pomáhá vysoušet hrozny a brání tak plísni," pochvaluje si Graham Nutter. "Stejně tak se nám díky dobré poloze vyhnuly i letní kroupy, i když klempíři a zasklívači měli v okolí žně."

Ochutnávka s bossem mi potvrdila, že St. Jacques by mohla být dobrá volba. Je to přesně segment, který mi zatím chyběl. Proti italským jsou tahle vína měkčí, přístupnější, dobře pitelná. Zatímco Itálie, to je dynamika, síla, fortel, tady je to spíše o finese. Ostatně, tohle by se dalo zobecnit na celou Francii.

Bylo to tam pěkné a mohlo toho být víc, nicméně volaly nás povinnosti italské. Ráno jsme proto skočili do vozítka a vydali se zpět na východ k Montpellier, pak nabrali směr Marseille a Cannes. V letovisku Antibes jsme si zaskočili na oběd a s výhledem na Cote d´Azur vysrkli pár mušlí. Následovala velmi negeniální, zato spektakulární zkratka na Cuneo a po nějakých 8 hodinách byla spuštěna kotva v piemontském Dogliani. To vše za doprovodu poněkud komicky namluveného a poněkud nekonečného Phila Marlowa.

Piemont tady ještě nabízel pozůstatky zimy, jež nicméně brzy roztála pod přívalem pohostinnosti. "Přijeďte na poledne, dáme si spolu oběd," instruovala mě Federica z vinařství La Fusina. Rodina zasedla k obřímu stolu a začalo to. Mohli jsme být klidně v 19. století, v téhle kuchyni vládne bezčasí. Domácí salámky, domácí prosciutto, zajíst pečenými paprikami, pak oslí ragů a cosi z divočáka, do toho se střídala vína, něco sladkého na zakousnutí a další kolo salámů. Když došlo na domácí grappu od hlavy rodiny, nechal jsem v tom už vykoupat tatíčka. Z vín mě nadchlo hlavně Dogliani Cavagné ze stařičké révy.

Na vinici Cavagné jsme se hned nato vyvalili. "Přikoupili jsme část tohohle cru, patří k nejlepším v okolí," chlubil se Federičin bratr Massimo. Slunce smáčelo svah a myšlenka na plácnutí sebou do trávy byla neodbytná. Bylo by to však nemístné, neb kolem se tvrdě pracovalo. Makedonci (ano, letos to jsou Makedonci) vyvazovali po řezu a na Massimovi bylo vidět, že by se chtěl pustit zase do práce. Pročež jsme nerušili morálku a vydali se s další náloží vína na sever kolem Barola a Barbareska do Monferrata.

Ve vinařství Gaudio nás Beatrice protáhla kolem tanků. Nádherně rozvoněné Cortese, moc pěkné Barbery a řada mého oblíbeného Grignolina - všechno ještě mladičké, na kvasinkách. "Nestíhám. Po letech jsem si dovolila dovolenou delší než pět dní a teď jsem ve skluzu," lamentovala vinařka, ale dál nám distribuovala víno a střídala přitom plynule němčinu s angličtinou. "V šest mám schůzku se starostou kvůli vinnému festivalu," sdělila nám v šest dvacet a mířila k dalšímu tanku. To našim středoevropsky spořádaným duším zasadilo hlubokou ránu, takže jsme ji vyhnali. Ještě stačila vyskládat na bar pár lahví k ochutnání a zmizela s tím, že večer zajdeme na pivo. Po všech vzorcích jsme si nejvíc lebedili u lehoučkého Grignolina Gaudio.

Na druhý den jsem plánoval návštěvu výstavy surrealistů v Albě a pak ještě muzeum vína v Grinzane Cavour. Tolik k našemu kulturnu, plánováním vše skončilo. Bylo totiž úterý a zavřeno. Ať už v Itálii nebo ve Francii - mám divný pocit, že tu pořád mají takové nějaké úterý v podobě zavíracích dnů, siest, svátků. Člověku tak prostě nezbývá než ochutnávat.

U Germana (Barolo) byl tradiční frmol. Šlape jim to. "Zítra odlétáme na turné do Států," omlouval se Sergio, zatímco do auta přibývalo další víno. Manželka Elena se nám ale pověnovala. Projeli jsme si hlavně Barola 2014. Zajímavá bude novinka z Cru vinice Vigna Rionda - proti Cerrettě a Prapó to zatím vypadá na rafinované, feminní (to je slovo, že?), elegantní víno. "Zatím ho ještě lahvujeme jako Nebbiolo, ale od příštího roku to bude klasické Barolo." Já vzal hlavně dostatek Barola Cerretta 2013, které mi neskutečně chutná a má skvělý potenciál pro další zrání.

Malá válečná vsuvka. Elena se zmínila o tom, že v Barbaresku začali používat děla. Nejdříve jsem myslel, že na ptáky. "Ne, mají je na rozhánění mraků, když hrozí kroupy. Jenomže to dopadá tak, že oni to rozstřelí a ty mraky se pak zformují nad námi. Už tu začínají úvahy o tom, že je zavedeme i tady a budeme kroupy posílat zase dál. Kde tohle skončí...?"

Livio Voghera z Barbareska je sympaťák, jen se mu nechce do angličtiny. A protože moje italština je spíše komická, chce to hodně snahy. Podezírám ho, že proto se vykrucuje z Podrybnického chutnání. Ale vína jsou parádní. Čerstvě nalahvované Arneis 2018, tučné Barbery z horkých ročníků 2016 a 2017. Hodně přemýšlení mi dalo dilema mezi Barbareskem 2013 a 2015. Nakonec jsem sáhl po patnáctce. Pažout se ještě víc přikrčil a já s obavami přemýšlel, jak do něj vtěsnám Gaudio a Elcione poslané sem z Vitalongy.

Navečer mě Beatrice Gaudio zpátky v Monferratu provedla po vinicích. "Mám takových plánů, ale ztroskotává to na lidech," povzdechla si i za ostatní vinaře. "Potřebujeme ozdravit vinohrady, najít něco proti žloutnutí révy (flavescence) a další chorobě Esca, víc se věnovat výzkumu. Jenomže místo toho musím sedět na traktoru, protože nejsou lidi." Pak se podívala na hodinky, zjistila, že v sedm musí být v Asti na schůzce (bylo čtvrt na osm), a tak jsme narvali do auta poslední krabice a rozžehnali se. "Letos už určitě přijedu," slíbila s výhledem na červnové Podrybnické chutnání. Nicméně je to Italka, takže se nechme překvapit. 

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.