FIREMNÍ VÍNA 2018 - PREZENTUJTE SE KVALITOU

PodPodchut 2017 z pohledu kapely

Z kroniky kapely PPS Ústí nad Orlicí (autor: Petr Kulda)

Historie této akce zatím patří zdaleka k nejsložitějším v celé historii kapely, datuje se od konce roku 2015 a její příprava pohříchu zůstala na mých stařeckých bedrech, i když se už jinak organizováním činnosti PPS nezabývám, neb jest to činnost poměrně náročná a ne vždy příliš vděčná :-)

S panem Chocholou z Němčic jsme se seznámili dne 27.11.2015 v Němčicích, kde jsme hráli na akci „Afterpárty po derniéře divadla Šlegl“ v místním kulturním domě a již tehdy jsme rámcově naznačili možnost další vzájemné spolupráce v rámci jeho soukromých vinařských aktivit. Taktéž jsme hned zkraje úspěšně vyřešili otázku žánrové orientace, kdy jsme prostřednictvím repertoirového listu na našich webových stránkách konstatovali přibližně devadesátiprocentní soulad se zaměřením potenciálních posluchačů, což nebývá vždy obyčej. Od těch dob jsme byli několikráte osloveni ohledně volného termínu, avšak nikdy se pohříchu a u všech vousů nepodařilo dát dohromady celou kapelu, což nás mrzelo a už to ani nevypadalo dobře. Nejnadějněji vše vyhlíželo letos začátkem června, avšak ani zde se nakonec, šlaka, nezadařilo, neboť br. Karel byl stižen závažnou zdravotní indispozicí, nad ránem ho vezla záchranka do špitálu a já jsem proto v sobotu 3. června dopoledne v 8:30 musel volat panu Chocholovi, že bohužel nepřijedeme, no situace vskutku prekérní, to bych nikomu nepřál. I přes vše posledně nastíněné na nás pan Chochola naštěstí nezanevřel a začátkem září opět zaslal poptávku na hraní v říjnu, na kteroužto jsme velice rádi a s úlevou reagovali jednoznačně kladně, byť mě v týdnu před akcí postihla lehčí otravěnka krve a užíval jsem antibiotika.

Na hraní samotné se přesunujeme dvěma vozy se srazem na místě samém přibližně v 18:30, přičemž naše ústecká sekce doráží jako první a hned po úvodní rekognoskaci dochází br. Karel k zachmuřenému závěru, že to s ohledem na plachtou zastřešený dvůr, tedy prakticky nízkoteplotní exteriér, byť s několika instalovanými plynovými teplofukary, patrně nebude jednoduché, neb se pro tento případ nevybavil zimními doplňky vz. 70. Bára ani já tyto obavy nijak zvlášť nesdílíme, zevrubně prozkoumáváme i další vnitřní vytápěné přízemní či podkrovní prostory a prvně jmenovaná dokonce pobývá zdehle oděna pouze velmi lehce do mikiny s krátkými rukávy, a že prý je jí teplo dost a dost :-) Inu, takto nějak asi hřeje mládí, že :-) Po příjezdu druhého vozu a druhé rozšířené již mnohem optimističtější rekognoskaci, začínáme neprodleně nanášet materiál do vytčeného prostoru, přemísťujeme mohutný dubový stůl, sloužící nám následně jako vynikající odkládací prostor, zamykáme dveře na zahradu, aby se tadyma nevrzalo a také předběžně opíráme vzadu o zeď přidělený elektrický infrateplofukar, kdyby bylo potřeba během produkce přitopit.

Plugování probíhá celkem rychle a bez větších problémů, byť akustika našeho selského kumbálku není ideální a na některých nízkých frekvencích chytá vlastní hučící rezonanci, pročež lehce kolem 20:00 můžeme hned po zvukové zkoušce dát úvodní otevírací kus „Sladké je žít“, následovaný osvědčenou zahajovací sérií „Ej gorale“, „Hruška“ a „Včelín“. V tu chvíli kupodivu publikum přestává živě a nahlas diskutovat a začíná neméně živě nejen naslouchat, nýbrž i pozitivně reagovat, což nás všechny okamžitě převádí do stavu standardního muzikantského rozpoložení, které je pro úspěšnou hudební produkci naprosto nezbytné. Ve chvíli, kdy zapínáme teplofukar, je na tom o poznání lépe i Václav cajonista, poměrně značně zdevastovaný patrně po včerejší noční harmonikové párty v Přívratě, kterému táhlo na záda a nenacházel se tudíž v nejlepším hudebně interpretačním rozmaru.

První přestávku využíváme zejména k občerstvení a technickým úpravám na pódiu, kdy mimo jiné stěhuji notový pultek pod schody a šteluji korekce na aparátu, nahřívání se u krbových kamen v jedné z vytopených místností u dvora a též přátelským hodnotícím rozhovorům s posluchači. Do druhé série vstupujeme již plně aklimatizováni na základě vtipně sebekritického pokynu z pléna : hrajte, nebo začnu zpívat, a opět se plně pokládáme do výrazů, operativně střídajíce rychlé a pomalé kusy, kdy kupodivu i při těch tišších není žádný problém, inu zkrátka publikum jest, tak jak bylo panem Chocholou předesíláno, vskutku složeno ze sympatizujících znalců. Taktéž hrajeme na přání ku příležitosti narozenin jedné z přítomných dvojic skladbu „Black Velvet“, provedenou s ohledem na dramatičnost té chvíle ve zvláště povedeném tempu a rovněž oceněnou přívětivým ohlasem.

Během druhé přestávky jsme dle předběžné logistiky pozvání přímo domů k Chocholovým, tedy do stylové přízemní jídelny, sousedící se dvorem skrzeva bytelné prosklené dveře s akustickým útlumem 40 dB, kde nám jest u velkého dřevěného stolu podána naprosto vynikající domácí gulášová polívčička s domácím pečivem + lahvové a plechovkové pivínko + nealko + koláčky, to vše v laskavé starobylé maminkovské a manželkovské atmosféře, inu, balzám na duši, Bittner Bittnerová, to se nedá srovnat. Lebedíme si tedy velice a jen neradi se odsud vydáváme zpět na chladný dvůr ke strojům, abychom provedli třetí závěrečnou hutnou a bytelnou sérii, zkomplikovanou hned zkraje drobnou, avšak naštěstí snadno opravitelnou závadou na Trumpetkově železoflétnovém mikrofonu. Tuto sérii obohacujeme o preludovanou těžce rytmicky na všechny nohy kulhající „Zabili, zabili“ a též o včera poprvé přehrátou „Learning To Fly“ od nedávno zesnulého Toma Pettyho, která naopak vyznívá velmi slušně.

Kolem 23:00 pak začínáme pomalu pracovat na závěru, tvořeném mimo jiné již delší dobu očekávaným „Wish You Were Here“, přičemž skutečně posledním kusem pak jest lyrický „Slunečný hrob“, po němž i přes četná a upřímná přání o přídavek již doopravdy končíme. V rámci balení opět setrváváme v řadě přátelských rozhovorů konstatujíce, že zdejší prostředí v mnohém připomíná kdysi dávno hojně navštěvovaný „Holubník“ či „Sajdlův mlýn“ v Trstěnicích, jen více a houšť takovýchto míst, zejména pokud by bylo poněkud více tepleji. Kolem 23:45, to již máme vše zabaleno v autech, se ještě naposledy vracíme do dvorečka do dvora, osobně se srdečně loučíme s panem Chocholou a kolektivem nejvěrnějších posluchačů, nasedáme do vozů a dvěma samostatnými puťovkami se temnou nocí tmou navracíme k domovům přemítajíce o tom, že takovýto „dvoják“ dá v našem věku tedy vskutku docela zabrat.  

Závěrem lze jednoznačně konstatovat, že i přes všechny počáteční obavy dopadlo nakonec vše nadmíru příznivě s tím, že dalšímu případnému hraní zdehle bychom se jako kolektiv PPS dozajista rozhodně, ale rozhodně v žádném případě nebránili :-)

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.