Šílenství i hedónismus cesty za vínem
Jak probíhá šílencův 48-hodinový rozvrh? V noci se šílenec přikodrcá z ochutnávky ve Velkém Meziříčí. Ráno vyhází krabice z auta, udělá si součet, odsaje nebohá dítka od X-boxu a donutí je vysát vůz a naštítkovat vína pro jistou firmu, natřikrát aplikuje nosič kol, zakleje si, nahází krabice pro rozvoz do auta, dotiskne faktury a vyrazí ku Praze.
Zde šílenec rozveze objednávky, nabere parťáka a 12 hodin se řítí nocí k jihu. Po spacákovém bezvědomí na pumpě nastupuje dvojice do kavárny, objednává doppio a sklenku ničemného Chianti (přesněji: objednává skvělé Chianti, dostává ničemné). Od 11.00 do 13.30 se brouzdají v Enotece Falorni a zuřivě dojí enomaty na víno.
V 15.00 nasedají na kolo, což je koneckonců stylové, neboť v Chianti nasedají na kolo právě pouze šílenci. Vracejí se o 4 hodiny později zahaleni v trojobal potu, prachu a vlastního pokoření. Po rychlé sprše nastupují na ochutnávku vín u majitele ubytování. Z průměrné produkce nakupují dvě láhve, vrhají na pánev zbytky svačin od manželek spolu s eklektickou směsí potravin z místní miniprodejny, se sebezapřením vysušují jednu z lahví a umírají.
Šílencův život je náročný a stravující, takže následně přešaltuje do polohy "hedónista". Ten se druhý den kochá. V Castello di Bossi ochutnává fantastická vína (hedónistu poněkud mrzí, že se tak děje v poklusu a ochutnané končí vyplivnuto v kanálku) a radostně sleduje to příjemné tetelení z dopoledního semialkoholového rozjaření. Mimochodem, každé to odplivnutí štědré dávky Chianti Gran Selezione nebo některého ze supertoskánských vín šacuju na nějakých 10 euro...
Chianti je na jaře koukavé. Réva už natahuje zelené ručičky za sluncem, vinice se strakatí polním kvítím, v něm jurodivě pobíhají zajíci. Oblíbenou zastávku u jezera Trasimeno v Castiglion del Lago vylepšujeme Aperol Spritzem na břehu a následnou cykloprojížďkou kolem jezera k místům, kde Římany vyprášil Hannibal a nás málem vyprášili divočáci. Výčet utržených kafíček by byl dalekosáhlý.
V Umbrii pak šílenec na chvíli opět procitne a rozhodne se ukázat své svalné mužství světu pokořením nechutně nekonečného kopce do městečka Ficulle. Šílencova zpupnost je bryskně zmrskána jediným letošním deštěm. Měl by se věnovat tomu, co umí - ochutnávání.
Francesco Maravalle, majitel vinařství Vitalonga, nakrájel místní variantu prosciutta zvanou groppone a při otevírání lahví se pustil do líčení strasti s vytvářením nového portfolia vín spojeného s přechodem na organickou produkci.
"Třeba u chardonnay jsme dlouho hledali optimální kvasinky, protože i ty musí být certifikované. Ročník 2016 kvůli tomu nebyl podle našich představ. A sekt se nám zkrátka nepovedl," krčí rameny když se natěšeně ptáme po další novince. Přitom základní víno bylo skvělé. "Nakonec jsme celý tank prodali. Než průměrný sekt, to radši nic."
Chardonnay se nám ale hodně líbí. Krásná kyselinka, typická odrůda, rozvoněné - hodně pěkná věc. U rosé to podle něj chce ještě pár týdnů počkat. "Jsem ale přesvědčený, že bude skvělé." A parádní je nové Montenibbio 2015, to mi připomíná starou dobrou Terru de Confine. Plné, hluboké a elegantní červené z montepulciana a merlotu - hitovka.
Večer jsme v baráčku ve vinici nad vinařstvím nažhavili gril, otevřeli místní Elcione se Chardonnay a dovedli hedónismus k symbióze s šílenstvím.
Cesty z Vitalongy na sever jsou vždycky lehce posmutnělé. Do Prosecca lán cesty a člověk už cítí, že se to překlápí, dobrodržství končí.
Od toho je ale na světě právě tekuté, šumivé, jiskrné Prosecco. Po šesti hodinách cesty úmornou rovinou kolem Ravenny a Benátek dokáže Gianluca Frassinelli člověka zase nakopnout. Vedle čerstvě nalahvovaných šumivek Ochutnáváme i tichý Pinot Grigio, který nemá nic společného s venetskými generickými variacemi na prázdno. Šťoucháme krabice do auta a dumáme, kam nacpeme objednaný Wagram.
Ubytování přímo na úpatí Alp dostává naloženého pažouta na mez jeho stoupacích možností, noc s hýkajícím oslem, vřeštícím pávem a chrápajícím kolegou dostává českého prodejce na mez jeho mlaskacích možností. Kraj nad Pordennone je ale krásný - umiňuju si, že sem ještě někdy zavítám s rodinkou.
Další umiňování probíhá druhý den navečer ve Wagramu. To když se motáme po okolí na kolech. Krása, spousta vinařství, výhledy k Dunaji. Příště alespoň na dva dny. U nezastavitelného Poldiho Blauensteinera jsme se přikovali až do půlnoci a jeho obligátní hruškovice.
A domů, k úplně běžnému klidnému životu. Zapřáhnout zanedbanou rodinku do vyklízení autíčka, vyjet s ní na zaprášeném kole na výlet, zhodnotit nově otevřenou hospodu, překlapat do počítače faktury, sklady, nahlásit dovozy celníkům, natrhat proutí, uplést pomlázky a vymyslet geniální systém, jak projít velikonoční vesnicí se ctí.
Ochutnávejte, pijte, ať si zase můžu pěkně cestovně zašílet…