FIREMNÍ VÍNA 2018 - PREZENTUJTE SE KVALITOU

Říjnová Itálie - chvála podzimu

I cesta může být cíl. Tím se utěšuju během každého výjezdu, kdy sice vidím lán světa, ale skoro se nezastavím. Došlo Elcione, došla barbera, před tuhou zimou jsem si potřeboval nakřečkovat trochu záhřevností z jihu. Pročež Toskánsko, Umbrie, Prosecco a jako bonusek navíc také pro mě zatím neznámé Abruzzo. Časová dotace 120 hodin. Odpočet začíná v půl deváté večer.

Ještě naposledy si zařvat na bratry ochotníky (ty, kteří na zkoušku přišli), uklidit rekvizity, do navigace zadat Greve in Chianti a svištím. Spokojeně svírám volant a až kamsi za Vídeň poslouchám Stopařova průvodce po galaxii. Pak už je té vtipnosti a angličtiny moc, takže přeskočím na osvědčeného Jefreyho Deavera a do 7.30 ráno sbírám s Lincolnem Rhymem a zrzavou Amelií Sachsovou důkazní materiál a čelím úskokům zlotřilého Tanečníka.

V uvedený čas se na pumpě za Florencií zavrtám do spacáku, aby mě po hodině vzbudil kurýr, že veze skla do kamen. Po další hodině volá Federico Castello, jestli bych do Montalcina nemohl přijet už dnes. Jsem tak vymytý, že souhlasím s dalšími 2+2 hodinami navíc.

"Zrovna končíme sklizeň," hlásí Federico před nádhernou villou Santa Restituta. Loni jsme se ve vinařství Castelli Martinozzi bavili o tom, že už brzy začnou dělat z mladé výsadby i tzv. Sant´Antimo - lehké sangio s minimálním školením v sudech (snad vzpomínáte na Duemilla-XXX z La Velony). "Možná to dopadne už letos, ale uvidíme, jak to prokvasí. Teď Ti to neřeknu, počkej si," odrazil mě Federico.

Zpátky do Greve, sprcha, kafe a šup do Enoteca Fallorni. Projel jsem si nějaká Chianti Classico - většinou "šestnáctky" předčily ročník 2015. Riservy ve mně žádné nadšení nevzbudily a obecně jsem byl spíše zklamán. Ale člověk je tvor hravý a zvídavý, takže jsem i přes notnou otupělost statečně vkládal kartu do enomatů a ochutnával. Je to moc pěkný prostor a obsluha bez problémů vyměnila všechny lahve, které jsem jim vyreklamoval jako zoxidované (přiznávám, s každou další vadnou lahví jsem cítil jakési masochistické uspokojení...). Pak pizza, pivko, smrt.

Podzimní průjezd Chianti, to je vždycky radost. Rozzářené vinohrady, slunce v duboví, fantastické výhledy. Do Castelnuovo Berardenga, u něhož sídlí Castello di Bossi, je to napříč celou oblastí Chianti Classico. Otevřel jsem si snídaňové Rosso di Montalcino a chvíli se kochal.

DSCF3703

Bossi zaštiťuje hned čtyři vinařství - kromě dvou chiantských také montalcinské Renieri a maremmské Terre di Talamo. S pouhým naložením a převzetím faktury jsem se nespokojil a vydal se mezi tanky hledat enologa Stefana. "Sklízíme fantastický materiál, všechno je v parádním stavu. Pojď, musíš ochutnat Vermentina." Špinavý, viditelně ztahaný, ale ohromně ochotný a otevřený. Milé zákaznice, hihňaly byste se jako školačky, neb je to náramný fešák. Tedy já bych se hihňal a vlasy si na prst nakrucoval, leč nemám jich nazbyt.

Za čtvrt hodinky jsme ochutnali skoro všechno podstatné - a že toho tady je. Přibral jsem si pár beden vermentina a také alespoň dva kartony Invetra. Vzpomínáte, jak jsem možná před rokem psal o možných výhodách špatných ročníků? To je právě tenhle případ. Materiál z ročníku 2014, který by měl jít do brunella, chianti či špičkových supertoskánských vín, tady kvůli udržení pověsti nalahvovali jako obyčejné IGT Toscana. A vzniklo tak skvostné víno za skvostné peníze...
(ROČNÍKOVÁ DILEMATA - 15.5.2017)

Káva a pivko v krásném městečku Castelnuovo Berardenga, jízda po šotolinových silničkách, po nichž se jezdí slavná cyklistická klasika Strade Bianche, dojetí nad příběhem mladé světice v Ascianu. Člověk se většinou dojímá, když má hlad, pročež jsem si objednal místní těstoviny pici. U Lago di Trasimeno jsem se na chvíli natáhl a sledoval polské důchodce, kterak ve vodě co pyšní tetřevi demonstrují své svaly kolegyním z autobusu. A pak už mé milované Ficulle a vinařství Vitalonga.

Kdykoli najedu na hrbolatou cestu klesající k vinařství, mám pocit návratu domů. Vitalonga byla mé první italské vinařství a v cestách sem je jakési rituálno. Francesco Maravalle vykuřuje v kanceláři a i na něm je znát únava. Stejně ale sbíháme do sklepa, protože proto tady jsem. "Myslím, že máme nejlepší merlot za celou naši existenci," chlubí se Francesco. Také sangio je parádní, jen mě trochu mrzí, že rosé chce dělat subtilnější, světlejší.

"Máš hlad?" ptá se zbytečně. "Tak přijď v půl deváté na večeři, máme tu objednanou skupinu. Bude to zajímavé," směje se. Z domečku ve vinici to mám kousek, ale i tak přijímám spíše ze slušnosti. Hromadné stravování není má oblíbená disciplína. Čeká mě ovšem vskutku prazvláštní zážitek.

"Tohle si dej přes oči a zkus si to užít," říká šéfkuchař Marco a podává mi takovou tu spací masku. Po chvíli mě slepá večeře začíná bavit. Nikdo mě nesleduje, já nemusím sledovat, reagovat, tvářit se - nic. Jen čichat a chutnat. Nakonec je z toho docela esenciální zážitek. Červená vína Elcione a Terra di Confine si užívám intenzivněji než obvykle a i v pokrmech nacházím víc. Co půl hodiny slyším sousedy, kterak se zvedají na cigáro, ale já si svou pštrosí nevědomost užívám a bezpečí masky neopouštím.

V údolích se válí mlha, ale co mně je do údolí. Mířím vzhůru! Směrem na zemětřesnou L´Aquilu a pak ještě výš, směr Abruzzo. Nádhera. Cestuju prakticky sám, kochám se, v navigaci zadané první z plánovaných vinařství. Odbočka na šotolinku - jupí, pozdravím ovečky. Šotolinou prorůstá tráva. Přicházejí lehká poskočení po kamenech, větve keřů se dotěrně otírají o kapotu. Během pěti minut visím v nepřirozeném náklonu a navigace mi radostně sděluje, že za 100 metrů mám odbočit doleva. Těch 100 metrů zdolávám nejprve raději pěšky a hledím nalevo do soutěsky, u níž je zatlučena cedule, že cesta je určena pouze pro zkušené jezdce na horských kolech. Se sevřeným (nejen) žaludkem se nakonec úspěšně vracím na kýžený asfalt.

DSCF3753

Vinařství Cataldo Madonnino není z těch nejkrásnějších, ale patří mezi průkopníky místních bílých odrůd Trebbiana a Pecorina. Šéfem je vyuzený stařík, který jako by vypadl z Kmotra. Nabalí mi dva kartony, nad placením mávne rukou - milý člověk. Prosmýknu se mezi horami směrem ke Chieti a za hodinku už klepu na dveře ve vinařství Tiberio.

"Sklízíme víno, sklízíme olivy, do toho včera oslava u kolegy vinaře - ahhh," sípe mladá vinařka a její strhanost je absolutní. Přece ale statečně odprezentuje, že: "Děláme jen tři vína - Pecorino, Trebbiano a Montepulciano. Zásadní je pro nás to, že nenakupujeme rostliny, ale sami si révu roubujeme. Tím se nepřipravíme o její jedinečnost, propojenost s vinicí."

Jsou to zajímavá vína, styl, který mám rád. Na druhou stranu nic, co by člověka ohromilo - spíše puristické záležitosti, až si říkám, odkud ty vysoké body. To Montepulciano je vysloveně líbivá odrůda - barevná, hebká vína s nižší tříslovinou.

Je sobota a olivové háje obsadily rodinky. Zelené plachtové sítě roztažené po zemi a v ruce obdoba křovinořezů se speciálními nástavci na setřásání oliv. Dole pode mnou se modrá Jadran, slunce pálí, pergolové vinice svítí červenou, zlatou a zelenou. Den končím v městečku Loreto Apprutino na úpatí hor. Dopřávám si výbornou večeři v maličké osterii, ještě jednu sklenku bílého pecorina v bárku a spát.

S vidinou třináctihodinového transferu do Rakouska k Reichardtovi volím k poslouchání Armadu od Ernesta Clina. Mentálně je to tak pro mého dvanáctiletého synka, ale angličtina tomu dává punc zásadního. Teď mi dochází, jak je to Abruzzo daleko a trochu koriguju myšlenky na jeho zařazení do portfolia. Uvidíme, až toho ochutnám víc. V Proseccu zastavuju u Gianluky Frassinelliho, rychle ochutnám z tanku nové víno a pálím dál a dál a dál.

Věřím, že cesta do Abruzza nebyla poslední. V horách je tu neskutečně krásně a tahle návštěva navázala na loňskou cestu do Marche, kdy jsme se s rodinkou vypravily na pláně kolem Castelluccio di Norcia. Hlavně na jaře a na podzim budete nadšení a skoro sami. DOPORUČUJU!

 

 

 

 DSCF3749

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.