DEGUSTACE: PRAHA 24.4.2018 OD 19.00 * 7.4. BAR PODRYBNÍK U LITOMYŠLE - REZERVUJTE SI MÍSTA

Piemont - první audience


Zamiloval jsem se. Ještě jsem v sobě neměl ani sklenku, ještě jsem ani nevystoupil z auta a krasavice jménem Piemont už mi  vlezla pod kůži. V druhém červencovém týdnu jsme se sem vypravili na první rekognoskaci terénu a nasátí atmosféry. Za pouhé dva dny nám Piemont odhalil jen pár svých půvabů, mnohé zlovolně skryl, ale snad právě proto mě to tam táhne znovu.
 
V Praze jsme vysypali nejprve pár kartonů žíznivým zákazníkům, následně i dětičky, vydechli úlevou a naskočili na autostrádu. Romantická noc na parkovišti ve stínu alpských velikánů a innsbruckých skokanských můstků nesměla trvat déle než 5 hodin - čas prospaný je časem bez ochutnávání - a za rozbřesku proskotačili Brennerem. Tady mi dovolte drobné varování. Ač za hranicemi, stále jste vlastně v Rakousku. Počkejte si s kávičkou až na druhou, spíše třetí pumpu. Mé dětsky natěšené Já se na první italské dočkalo děsivé bryndy.
 
DSCF1147
 
V Piemontu se vinice skví - užijme si to slovo. Skví se tu každá jedna parcelka, skví se každé městečko. Připadáte si, jako byste vstoupili do obří plastické mapy. Díky absenci lesa je tu všechno absolutně přehledné a přinejmenším vinařsky spektakulární. Tamhle je Asti, potom Alba, nalevo Barbaresco, vpravo Morra. Jen to Barolo se nepotřebuje prsit na kopci. Trůní si v údolí obklopené dvořanstvem slavných vinic. Cannubi, Bussia, Ravera...
 
A právě tohle Barolo se o audienci nechalo prosit. Plán říkal jasně - v 11 vstupuji do místní Enoteky, chápu se sklenky a nořím se do pramene poznání. Ve dvanáct jsem stále vězel v tůni nepochopení. Kudy do Barola vůbec proniknout?! Má italština čítá převážně slova jako vinificazione nebo fermentazione, takže když byla "entrata autem divieto, protože festivale a collisioni", chápal jsem důsledky, ale nikoli důvody. Po nějaké době jsem překladatelský oříšek rozlouskl za pomoci plakátu. Nešlo o strašlivou nehodu na festivalu, nýbrž o hudební festival nazvaný Collisioni. Eltoni Johnové a místní hvězdy nás odkázali na autobusovou dopravu.
 
Jak si představujete vinnou mekku? Tahle se představila natěsnaná do řvavých zelených šatiček s nápisy Tuborg. Před výkladními skříněmi celebrit jako Damilano nebo Germano byly provizorní bary s pípami, městem duněla reprudukovaná hudba a všechno se chystalo na večerní běsnění. Proklouzli jsme kolem nekonečné fronty a vydali se za spásou do pevnosti, kde sídlí Enoteca, onen chrám barola.
 
Blyštivé sklenky vyrovnané do řad, šiky lahví v pytlících, bíle prostřené stoly. Tušení skvostna. Leč běda, to vše za sklem. Před sklem pak slečna s omluvným úsměvem zavrněla, že slovutný pan Suckling tu dnes ochutnává ročník 2012. Zavřeno. ZAVŘENO! Vrť se a toč, kolovrátku mé melancholie. Už tak nevalné mínění o Jamesi Sucklingovi se změnilo v čiré nepřátelství. Představa, kterak si lusknutím prstů přivolává další sérii skvostů - ach...DSCF1118
 
Jsou dny, kdy nemůžete uspět. Zažíváte to v Burgundsku, v Chianti i ve Friuli. Jakoby člověk načichl neúspěchem. Vytipovaná vinařství mají zavřeno, připravené mapy lžou, probíhá jakýsi absurdní svátek (jakýkoli svátek, kdy jsou zavřená vinařství, je absurdní). Za ta léta jsem vyspěl, už se nevztekám, nepláču. Vím, že je to zkouška, jež má adepta vinných rozkoší zocelit a zkalit.
 
Bylo mi souzeno trpět a já svůj kříž pozvedl. Pochopil jsem, že nemá smysl cokoli dál zkoušet. Vlna vedra konečně dolehla, odmítli jsme zpětný bus a kodrcali se pěšky na Golgotu, abychom svůj (prázdný!) kalich, vypili do dna. Rádi jsme pak přijali sklenku obyčejného dolcetta od pana domácího i následnou sklenku radostného rosé. Degustační večeře byla mile prostá, vína sdělná a den nakonec dobrý.
 
Nebudu případného čtenáře unavovat popisem ochutnávek dne následujícího. Pochválím vinařství Parusso za výtečnou řadu Barol (den před námi tam byl Suckling a zanechal za sebou otevřené láhve, jejichž dopíjení jsme se rádi zhostili - malé plus pro JS). Pochválím vinařství Bel Colle z Verduna za velmi pěknou Pelavergu a celkově povedené portfolio. Nepochválím město Alba, jež nás nepobavilo. Každé malé městečko na kopci nám bylo milejší, zejména, když jsme našli stinný bárek, kde nám dali pivo a čerstvý salátek.
 
Vinařství La Bioca už jsem navštívil sám, neb 38 stupňů a tučné barolo je kombinace pro odolné profesionály. Stále jsem si říkal, proč tak úporné užívání místních reálií a dialektu na etiketách a v názvech. Ukázalo se, že jde o snahu zamaskovat ruskou národnost pana majitele. Vcelku komické, ale vína musím pochválit! Přesto velký prostor pro spolupráci nevidím...
 
Nakonec jsem si ještě dal sklenku dobré barbery před vinotékou v Serralunze, abych si sesumíroval první zkušenosti. Nebbiolo je moje odrůda. Není ani třeba vysokých forem Barola a Barbareska - stačí většina vín Langhe DOC. Jsou lehčí, dobře strukturovaná, hebká i hluboká. Trochu pinotová. Proti tomu se mi kvalita barber zdála rozkolísanější. Vždy temná, hutná vína, kterým ale často chybí elegance. Dolcetto je pak takový místní dornfelder. Překvapila mě bílá vína. Jak Roero Arneis, tak i Favorita jsou skvěle pitelná, zábavná vína.
 
Na úplný závěr musím zmínit vskutku zábavnou cestu na jih. Další štací bylo Montalcino a alespoň vizuální kontakt s mořem byl podmínkou, takže jsme to vzali přímo dolů k pobřeží Ligurského moře. Nádherná cesta po hřebenech s výhledy na celé Langhe. Následné rychlé klesání k moři připomínalo tobogán. Ještě nikdy jsem se na dálnici během kilometru neotočil o 360 stupňů. Výhledy na tuhle část italské Riviéry jsou báječné. Za Janovem pak dolů na Pisu, na šikmou věž jsme jen mávnuli a brzo už nasávali Toskánsko. O tom zase jindy.
Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.